Já jen, jestli maj pecky?

Když si dáte sraz na místě, kde jindy NESTOJÍ stánek s ovocem, může se vám stát, že nakoupíte, aniž byste z kapsy vytáhli jedinou kachli.

Několik vedle sebe seskupených stolů v podchodu metra mělo v lidech ještě více počechrat adventní náladu. 

Náladu, kdy mám pocit, že se část populace mění v chrty a ulice se stávají jejich závodištěm.

Překážkou v této dráze byly právě ony zmiňované stoly, které se v podchodu čepejřily jako vystavené paví ocasy.

V místě, kde jindy stoly nestojí, jsem měl dohodnutý sraz.

Barvy vystaveného ovoce mi připomněly léto- svítily, lehké byly jako červenec, voněly vodou a vzduchem podchodu polétávaly jako rajky. 

Pokud jste na tom jako já a ve vlastní šroubovici máte danou obrovskou náklonnost k létu a nízké sympatie k zimě, tušíte, jak mi bylo...

Těla papáj se povalovala mezi mangama a malé, v trsech servané banánky, občas působily lehce ordinérně.

Ananasový punkáči vedle sebe seděli bok po boku. Jednotní. Silní v myšlence.

Oranžoví ježci bojovného kmene Kiwano byli staženi do šiku a připraveni k boji, při kterém, když do jejich těl vjede nůž protivníka, krvácejí zelenou sladkou krví.

Mezi oblázky chlupatých tílek kiwi se lascivně nabízely karamboly. Hvězdy hvězd. Namyšlené, nakyslé, a přesto žádané.

Prostě balada balad a symfonie, kterou by nedal ani Haydn - s prominutim, ale je to tak.

---

Pink. SMS. "Promin, budu mít 15 minut zpoždění. Mony"

---

Nevadí. Naopak. Zařve hedonista ve mně.

---

"Pórek asi nemáte, co?", zaslechnu.

Ke stolům se přichomejte PANI. Taková ta nic moc. Ženská, kterou minete. Bohužel...

"Pórek ne.", odpoví rázně paní, kterou jsem vám vlastně ještě nepopsal. Paní za stoly. Paní prodavačka července!

Tak tahle pani... malá, zabalená ve svetru skoro jako miminko v povijanu. Tlusté malé miminko. Na hlavě čepici, ve které snad kdysi skákal Raška a pod jejím rantlem voči a obličej, jako když se probudíte v prázdninovém ránu.

Tak tahle pani odpověděla, že "pórek ne".

"Ale vemte si na vánoční stůl nějaký pěkný ovoce z daleka", rozjela paní svůj prodejní šarm.

"A to se jí jako?", zeptala se upřímně PANI.

"Nejprve to zdobí a pak se to i sní. Takže za jednu cenu co? Máte dva požitky, paninko. Karambolu?", mrkla na PANI, poskočila, po výskoku na vystavené stoly zavalila svým břichem pod ním nashromážděné mandarinky, ze kterých udělal džem... a to vše jen proto, aby dosáhla na karambolu vystavenou na druhé straně stolu.

Pak se nadechla, bříškem se opět odrazila od chumlu mandarinek pod ním a seskočila zpět na vlastní nohy. Eva Bosáková by žasla.

"Kolik toho je?", zeptala se PANI, aniž by nijak ohodnotila výkon, který musela prodavačka provést k realizaci nabídky exotického ovoce.

"To je na kus.", odpověděla prodavačka a usmála se.

"A kolik toho je? Jako gramů?", nenechala se PANI.

"Já nevím, asi tak,", pohodila karambolou v ruce, "třicet deka řekla bych."

"A co to stojí?", PANI položila vedle sebe na zem plnou nákupní igelitku - tímto gestem dala nonverbálně najevo, že jí začíná obchod zajímat.

"Padesát korun.", odpověděla rychle prodavačka a už se usmívala o poznání méně.

"Za ten jeden kus? A to se loupe?", PANI zjišťovala vlastnosti nabízeného exotického ovoce.

Prodavačka se začala ošívat.

"No má to takovou slupičku, no má. A ta se nejí.", přiznala barvu.

"Takže se to oloupe a bude toho míň.", pravila zdrceně PANI a dávala hlavu ze strany na stranu. Buď přemýšlela, nebo tak pomalu omdlívala z toho, co všechno se dozvěděla, když původně přišla pro pórek.

"No, míň toho bude jen o tu slupičku. Tak chcete to?", skoro si dupla prodavačka.

---

Žďuch do boku. Monyka dorazila. "Ahoj, promiň, zpoždění." Pusa a táhla mě pryč. 

Táhla mě pryč od stolu s létem a od PANI a pani prodačky a já se nikdy nedovim, jestli si PANI tu karambolu koupila.

Jen jsem ještě, když jsme se s Monykou od stolů vzdalovali, zaslechl dotaz PANI.

"Já jen, jestli maj pecky?"