Honza pořád cáká

Ani Bílá hora. Ani kulturní revoluce v Číně a už vůbec ne španělská chřipka nebo krach na burze v New Yorku ve dvacátym devátym. Nic z toho nevyvede lidi z konceptu tak, jako cákání.

Ostatní podružné věci, jako je nesklapnutý prkýnko na hajzlíku, single ponožky v pračce, ze shora mačkaná zubní pasta z tuby, nebo víčka od krabiček na jídlo, ke kterým chybí ty krabičky... to všechno vedle cákání hanbou bledne jako stydlivý bledule.

Když jsme u kafe v Praze odpracovali to, kvůli čemu jsme se sešli, zůstalo nám ještě trochu času na život.

Trochu času, kterej kolem nás jindy šustí jako jemný igelitový pytlíky na rohlíky nebo se prohání jako dlouhý ženský vlasy v srpnovym větru.

"A jak jinak?", zeptal jsem se Jany.

Jany, ženský, která už nic přes koleno neláme. Ženský, která má už pár let "odslouženo" jak v životě, tak ve vztahu. Ženský, která je chvíli ostrým pluhem a chvíli zas voňavým mandlovým krémem.

"Zaplať Bůh už končej prázdniny. To věčný harcování mezi babičkama, táborama, koupalištěma a mekdonaldama by zabilo i Kim Ir-sena. V létě si připadám", řekla mezi loknutím zbytku kafe v hrnku Jana, "jako nějakej špeditér. Furt někam někoho vozim, vyndavám z kufru tašky a do kufru narvu zase jiný a převážim je dál. Fakt na palici. Ještě, že to končí."

"A Honza se má jak?", zeptám se na manžela letní špeditérky, protože jsem toho chlápka už dlouho neviděl.

"Pořád cáká.", dostanu odpověď, kterou jsem ani přes moje velefantazírování fakt nečekal.

Reakcí na odpověď tohoto typu může bejt jedině: "Tak to je krásný, že vám to i po letech takhle fajnově funguje."

Jana se na mě podívá jako na někoho, kdo právě prodělal lobotomii a s přehledem zvládnul v pár minutách osvětlit jednoduše význam kvantové superpozice.

"Josef necáká?", dostanu do palice další dardu z pusy Jany.

Ačkoliv nejsem žádnej stydlín, odpovídat v kavárně - pod obrazem zpodobňující malé děti ve hře na louce - na to, jestli Josef cáká, mi přijde dost žinantní. Ale protože se známe dýl, než trvá cesta kolem světa, odpovím: "Cáká." a rychle upiju vody ze skleničky, abych co nejdříve spláchnul stud, kterej se zabydlel v mý hubě.

"Tak to znáš.", řekne spokojeně Jana a chystá si pomalu všechny pracovní materiály, nad kterejma jsme seděli, do velké černé kabely Prada. "Nejhorší je, když po tom uklouzneš, co?"

Vody na spláchnutí studu v hubě bylo fakt málo.

"Tak až takhle Josef necáká.", řeknu s lehkou ironií, i když mi to přes pysk jde stejně rychle, jako slimák u nás v zahradě přejede kamennou cestou mezi záhonama.

"A utře to po sobě?", jede si Jana svou a nesundá přitom oči z displeye mobilu, ve kterym lovi další a další esemesky, které cinkaly v době naší práce. "Honza to neutřel snad nikdy. A to mu můžu opakovat dnes a denně a furt nic. Pořád nacákáno a kluzko." dopoví a dodá: "Tak a teď ještě do Hornbachu a pak pro Matyáše do Říčan.", zamluví téma cákání tématem povinnosti k potomkovi.

Pak se na mě konečně podívá.

"Co čumíš?", zeptá se mě stejně, jako se mě ptá máma, když se jí zdá, že to, co říká, je běžný, normální a chvílema až banální. 

Usměju se. 

"No, ještě mi vlastně žádná ženská v mym životě tak přirozeně neposlala to, co je základem šťastnýho dlouhodobýho vztahu.", přiznám bez okolků.

"A co jako? Jsi v pořádku? Mluvila jsem snad o důvodech šťastnýho dlouhodobýho vztahu?", dívá se na mě nehraně nechápavě.

"No...", stud se mi zase nastěhuje do huby, "když řikáš, že Honza furt cáká , tak to je pro mě jasnou známkou funkčnosti vztahu.", podám vysvětlení.

"Ty si vůůůůůl", rozesměje se Jana tak, jako by jí oznámili, že už nemusí nic dělat, nic překládat, ani nic převážet z místa na místo. "Klasickej chlap, já se na to vyseru.", směje se pořád a nemůže přestat a pak dodá: "Takže v tom jedeš stejně jako Honza a Josef - cákáš a nevíš o tom. Nebo hůř", položila důraz na sousloví nebo hůř, "cákáš a je ti to jedno!", ozvala se z jejího útrobí role matky.

Jestli cákám se mi vysvětlovat nechce. Ale není to rozhodně tak, že by mi to bylo, jak Jana tvrdila, jedno. Tak radši mlčim.

"Mlčíš - cákáš. To je jasný. Kdybys při sprchování necákal, tak ti to jedno neni, protože bys byl už šílenej z toho, jak to pořád kolem vany vytíráš po někom jinym."

A bylo... Ve zlomku vteřiny bylo najednou jasno.

K problematice nepoložených prkýnek, singl ponožkám v pračce a dalším světovým pohromám, přibylo včera ještě cákání...