Hochu, já pamatuju semínek...

Netaktnost matek nezná nebe, protože meze jsou moc nízký. Po banálním oznámení něčeho jsou schopny reagovat pudově. A pud moc taktu taky nezná...

"Co že to jíš? Čija semínka? Máš něco s močákem, nebo tě už dohonila prostata...?". Matky jsou často netaktní. Ale když si uvědomím, jak často netaktní jsme k nim někdy byly my, jejich děti, je vlastně všechno v pořádku. Proč v sobě dusit zlost nebo zvídavost v tématech, o kterých se svým pekařem prostě řeč nedáte?

"Jo, chia (odpověděl jsem foneticky)."

"Tak chia nebo čija? Nějak blbě tě slyším.", zařadila matka zpátečku z netaktnosti hrubé k taktnosti velejemné.

"Chia se to píše, čia se to čte.", vysvětlil jsem krátce.

"No...a to je ten celosvětovej problém.", kontrovala obratem.

"Problém? Dyť je jedli už Indiáni, aby měli sílu do boje."

"Ne - problém, že se někde prostě píše něco jinak, než jak se to čte. Proč to tak je? Proč si máme lámat hlavu tim, jestli chia nebo čija? Chápeš. To je ten celosvětovej problém.", vysvětlila matka její původní úvahu a odrazila dialog na mnou poslaném slově "Indián".

"A ty jsi Indián a budeš bojovat? Neděs mě. O tom by sis měl promluvit s nějakym specialistou..."

"Chtěl bych bejt i Indián", přiznal jsem, "když už si životem táhnu český a německý židovství, slovenskou a polskou krev, tak by se jeden Indián klidně vešel. Plešatýho Indiána by nevymyslel ani Karel May."

"No to ne, ale proč teda žereš ty chijačija semínka?", vrátila se matka taktně opět k tématu dialogu.

"Kvůli energii", řekl jsem moudře. No, moudře...

"Aha a jinak žereš jen tak z plezýru, jo? To jsem nevěděla, i když byly roky, kdy to bylo u stolu opravdu nepřehlédnutelné.", zaplužila matka rádlo své netaktnosti k době, kdy jsem vážil opravdových 105 kg.

"Ale prd, jsou prej plný energie, tak to smíchám s jogurtem, nakrájim na to ráno nějaký ovoce a hotovo."

"A kam se ztratily vajíčka? A chleba s máslem a medem? A sejry? Proboha. Nahradila je čija?", vykulometovala máma z její pusy tak rychle, že jsem se ani nestačil nadejchnout.

"Střídám to.", přiznal jsem barvu.

"No zaplať pánbu, eště by ses proměnil v Indiána a já bych tě příště nepoznala.", přiznala barvu i ona.

"No pro to ne, ale voni sou dost drahý.", reagoval jsem na matčinu až rasově divnou poznámku.

"No bodejť by to prodávali za levno! Hochu, já pamatuju semínek... a vždycky to bylo tak, že to byl hit, my za to vyhodili peníze, chvíli jsme si to užívali a pak jsme se vrátili k normálnímu vysavači a chlebu s máslem a marmeládou. Ale užij si to. Timhle musí projít každej..."

... a pak už jsme si jen tak povídali - bylo pondělí po neděli matek a mě rozžhavenej mobil pálil do ucha a do pleše mi dávalo první pohlavky opravdové, skoro letní slunce...