Hnědý za nehtama

O malé procházce na konci roku, o hygienických návycích a chlupatym Heroldovi, kterej to má prostě rád...

Ani v gůglu se nedá tak listovat, jako v dětskejch tvářích.

Bylo pošmourno. Pošmourno tak, že i tráva lehce zpanikařila a tvářila se jako jarní a ptáci nemohli v tom šedu najít svoje domácí větve.

Holinky malýho prcka vrzaly po štěrku, kterým je vysypána cesta v našem malym vesnickym parku a na hlavy nám z nebe padaly kapky vody, který se i přes velkou snahu nemohly tvářit jako sníh. Konec roku je na dosah a tak jsem si povídali o tom, co nás čeká od pozejtřka dál.

Nebyly to vůbec takový ty řeči o předsevzetích, zhubnutí a další dospělákoviny. Naše pusy mluvily, jako by nebyly řízený mozkem, ale jenom přáníma a fantazií nabobtnalou jako pučálka.

"Příští rok mi bude už osum.", řekl prcek a nakop pár šutrů špičkou zelený holínky.

"A mně padsátpět.", hodil jsem hubou do vzduchu číslo, který od pozejtřka počká na mě.

"Ty jo, to si teda už pěkně starej.", kontroval prcek bez zaváhání.

"A protože sem starej...", napínal jsem prcka, "tak támhle vidím kočár a v něm...", nedořek jsem.

"Spajdrmena", vykřik do šeda prcek.

Původně sem myslel princeznu, ale hned mi došlo, že kluky princezny nějak extra nezajímaj.

"No, spajdrmena, kterej má místo prstů stonky s kopretinama....", řek jsem jen tak hala bala, jako že je to normální. Místo prstů kopretiny.

"A jak si s nima vytírá zadek?", mrknul na mě prcek a hubu potutelně roztáha od jednoho ucha k druhýmu.

"No normálně, těma květama, ani papír nepotřebuje. Víš, jak jsou kopretiny hebký? To neni vytírání, to je přímo hubičkování zadku!", pronesl jsem jako zkušenej otírač kopretinama a čekal jsem, co na to ten malej kulihrach.

"Eště, že je nemá z růží, co?", nasadil fantazírování další level prcek.

"No to tak eště, zadek do krve.", zamudroval jsem nahlas.

"Ale jak by voněla!", podíval se na popisovanou skutečnost ten malej chlap.

"Voněla by po čajovejch růžích...", zasnil jsem se.

"Anebo tulipány třeba.", pustil fantazii na špacír prcek. "Sněženky sou malý.", dodal.

"Ale něžný!", bránil jsem sněženky já.

"Ale malý. To bys to měl za nehtama...", smál se nahlas a na hlavu nám pořád padala voda, která měla bejt v tuhle roční dobu sněhem.

"No bóže, tak by bylo za nehtama. S tim se dá taky žít.", trval jsem na svym názoru, že s hnědym za nehtama se dá docela dobře žít, i když se nám to zdá trochu ekl.

"Já už měl několikrát za nehtama.", pochlubil se svojí zkušeností pinďa.

"A jak to chutnalo?", dal jsem diskuzi větší drive.

"COŽE?!!!", zarachotil z prckova krku dotaz.

"No jak to chutnalo? Nebo si si snad jen umyl ruce?", podal jsem s jasnou známkou zklamání v hlase.

"Je to trochu hořký....", došlo k přiznání. Ale jen takovýmu vyšeptalýmu, lehce řečenýmu, a přesto přiznanýmu.

"Fakt?", neudělal jsem překvapenýho, protože si chuť hnědýho za nehtama z dětství fakt už nepamatuju.

"Ale já to nesněd všechno, jen jsem si líznul...", došlo k dalšímu popisu ochutnávky.

"A co si před tím jed?", zajímalo mě.

"Nic hořkýho! To já nemám rád.", řekl kategoricky pinďa.

"A přesto to bylo hořký, co? Neni to divný?", zamotával jsem malej mozek v malý hlavě malýho chlapa.

"Asi jak to dlouho leží v tom břiše.", poznamenal malej mudrlant.

"To bude asi tim. Když je někde dlouho všechno jen sladký, tak to časem prostě zhořkne.", zafilozofoval jsem nám oběma do kroků při prochajdě skrz pošmournej park.

"Ale moje máma má hořký ráda. Třeba kafe.", zamyslel se pinďa. "Myslíš, že by to mámě chutnalo teda?", zasáhnul mě dalším dotazem.

Moc jsem si přál, aby se voda, co padala na zem, změnila v led a já moh z tý šlamastyky nějak elegantně vybruslit.

Spása ale přišla úplně odjinud...

"Herolde!", ozvalo se ze šera před náma, "nežer to hovno!"

Koukli jsme se s prckem jeden na druhýho a huby jsme v tu chvíli měli jako zalepený izolepou.

Z pošmourna před námi vyběhl malej vořech a nešlo si nevšimnout, že něco žvejká...

"Heeeeeeeerolde. Stuj. Stuj ty prasáku. Kolikrát ti mám řikat, že hovna se nežerou. Já se z tebe poseru.", ulevovala si pusa majitelky Herolda, co to šlo ve chvíli, kdy Herold zaznamenal ve své blízkosti mojí Stellu, z pusy upustil šišku, kterou v ní do té doby cumlal a vyrazil směrem k zadní části mýho psa.

Prcek si ke zbytku upuštěný šišky přised a malou větvičkou se v ní začal šťourat.

"Von to fakt měl v puse.", vyjelo z krku malýho vědce a z bobku se mi podíval do očí.

"To proto, že je ta blbá zima. Kytky nekvetou, tak to Herold vyřešil po svym.", vysvětlil jsem celou situaci na bobku u šišky sedícímu klukovi.

"A asi má rád hořký.", dodal krátce pinďa.

"Co ty víš...", protahoval jsem svoji úvahu, "jestli neni třeba sladký.... Hm?", pošťuchoval jsem představivost, co to šlo.

"Myslíš?", zeptal se prcek s jednim pořádně velkym otazníkem za kratkym slovem.

"Nebudeme to zkoušet, že ne?", ulevil jsem jeho možným hrozným představám.

Než mi stačil odpovědět, vynořila se ze šeda paní Heroldová a křičela na nás: "Nehlaďte ho! Je zasviněnej.", opsala jemně stav jejího psího miláčka a hnala se k nám s vodítkem připraveným v ruce. "Přidržte mi ho.", zaprosila ještě.

Prcek čapnul Herolda za vocas. K hubě se neodvážil...

Paní Heroldová se naklonila k psíkovi a vodítko přicvakla k jeho obojku. "Moc se omlouvám a díky, že jste ho chytli. Von je štont si přidat..." a s těmi to slovy zase s Heroldem zmizeli v pošmournu.

"Tak to asi bylo sladký. Jinak by si nepřidával...", řekl prcek, zapích klacík do psího hovna a narovnal se.

"Asi jo. Ale to už nepoznáme. Nevezmu do huby něco, co už bylo v hubě jiný. Deme.", zavelel jsem.

A vraceli jsme se zase tím naším malým vesnickým parkem domu. Kousek před námi pobíhala Stella a za ní jsme se loudali my dva. Loudali jsme se předposledním dnem letošního roku a byli jsme potichu. Potichu jako to pošmourno kolem nás. Potichu, jako to opuštěný hovínko, který jsme nechali za zádama. Potichu s hlavou plnou přemejšlení o tom, proč se sladký mění v hořký a jestli náhodou nejsou psí hovínka sladký jako vanilkový rohlíčky, který ještě sem tam polehávaj v krabicích a měknou a měknou...