...hele, a von se fetí i skunk?

Matka odjela do lázní. To je takové to místo, kde se lidi procházej mezi vanama s horkou vodou, pravidelně jedí a zažívají nové...

"...tak jsem jí řekla: holka, ty se nadřeš. Nejdřív musíš postavit barák, pak na tebe ten tvuj skočí a dřina pokračuje. Děti, žrádlo, kalup. A tak furt dokola a každej rok znovu."

"Potkala jsi v lázních spřízněnou duši?", napadlo mě a viděl jsem Zorinu sedět na lavičce s jinou ženskou, možná ještě ne tak zkušenou, jako je moje máma.

"Ale ne..., sedim tu v parku a kousek ode mě si na větev stromu sedla sýkorka s hubou plnou větviček a trávy. Si potřebovala dáchnout a sedla si ausgerechnet hned vedle mě."

"Takže před pár dny hra na trubku pro jeleny a teď diskuz se sýkorkou? Netušil jsem, že stát sichruje lázeňskej pobyt i pro takový případy, jako jsi ty..."

"Jaký případy? To jako že jsem magor, když si povídám se zvířatama? Lidi dělaj horší věci.", bránila svoje nové chování Zorina co to šlo.

"Ale neni to normální, že jo, povídat si s ptákama?"

Máma chvilku mlčela.

"A co je dneska normální? Měl bys vidět několik lidí tady. Zamračený, bublaj a na pozdrav ani nekejvnou hlavou. Asi sou ňáký plachý, nebo co. Tak si povídám s ptákem, no bóže..."

"No to máš recht, blbý je, že ti ta sýkorka asi moc neodpovídala, že jo?", šťoural jsem do mámy a čekal na reakci.

"Hele, vona na mě tak chytře koukala a poslouchala mě. A jak mohla asi odpovídat, když měla plnej zobák všeho možnýho, chudinka. Sem jí řekla, že takovej život, jako má vona, znám moc dobře."

"Jako že jsi taky stavěla barák a pak na tebe ten tvuj skočil a dřina pokračovala?", už jsem se smál docela nahlas.

"A ne snad? Dyť tu všichni žijeme uplně stejně. Někdo na zemi, jinej v luftu a další třeba ve vodě. Ale pořád něco stavíme a plodíme a pak sháníme žrádlo pro ty, který jsme zplodili. Víš, kolik jsem se já natahala domu tašek s houskama a mlíkem?"

"Takže jsi taková moje sýkorka koňadra. Sýkorka Zorka.", zanotoval jsem.

"Přesně tak, chlapče. Jen nejsem tak hezky vybarvená, ale zase máš tu výhodu, že i jako sýkorka umim mluvit.", objasnila mi moje matka její přerod z člověka do ptáka z rodu sýkorovitých. "Hnizdo jsem ti postavila, vyprdla tě do něj, krmila a pak jednoho dne frnk - a byl jsi v háji."

"No tak ještě štěstí, že jsi v parku nenarazila na slonici.", napadlo mě a úvahu jsem vypustil nahlas do světa. Teda - to uší mojí mámy.

"Slonici? V lázních? Co blbneš? Proč slonici?"

"Protože bys mě vyprdla do hnízda, jak říkáš, až skoro po dvou letech."

"Ježiši kriste", přímo zvolala máma, "a co bys toho potom sežral! To by mě fakt asi zabilo."

Doba březosti v případě, že by moje máma byla slonicí, nevyděsila Zorinu tolik, jako představa toho, co by do mě, po vyprdnutí do hnízda, musela nacpat.

"Takže je vlastně dobře, že nejsi ani sýkorka, ani slonice, ale že jsi normální ženská Zorka, viď?"

"Posloucháš mě vůbec? Dyť ti řikám, že všude je všechno stejný. A je jedno, jestli máme ruce, nebo křídla, nebo ploutve.", vytkla mi matka mojí nevšímavost.

"... a pak je teda normální, že si lidi povídaj například s ptákama.", rezignoval jsem.

"No právě. Co když nám rozuměj????"

Na tohle jsem už argumentovat nemoh, protože si opravdu nejsem jistej, jestli zvířata rozuměj tomu, když na ně mluvíme. Někdy mám u Stelly pocit, že přesně ví, co po ní chci a sem tam se podle toho zařídí. Jindy si postaví hlavu a dělá přesnej opak. Asi aby mě naštvala. Tím ale vlastně taky dává najevo jistej druh komunikace.

"...a když jsme u těch zvířat", pokračovala máma, "víš o tom, že se fetí i skunk?"

Rozmluva o povídání se sýkorkou vzala za své. Nově nahozené téma mělo rozhodně větší grády!

"Jak jsi na to přišla?"

"V trafice. Byla jsem koupit pohledy a při čekání ve frontě jsem na titulce jedněch novin četla, že feťáci fetěj i skunky. Chápeš to...?"

Matku, i přes její současné nabyté zkušenosti, čeká ještě mnoho poznání...