Rvali jsme se jako koně. Mydlili jsme se cestou do školy, o přestávkách, po škole rovnou u kandelábru a v parku Sovětské armády jsme si to rozdávali všichni společně jen kousek od věnců s nápisy: Se Sovětským svazem na věčné časy.
Jít do rvačky nepřipravenej bylo horší, než přijít nepřipravenej na hodinu dějepisu. Datum bitky u Kresčaku si do příště našprtá každej. Ale z potupy z porážky v bitvě u Rudé armády se duše malého kluka vzpamatovávala setsakra pomalu!
Na impulzivní rvačky na stupínku před tabulí nebylo moc času.
Jednak soušky neustále hlídaly a pak - přestávky svým časovým horizontem nedávaly moc šancí prokázat, jak obratnej bojovník jste.
Domluvit rvačku venku bylo vždycky otázkou cti, odvahy a neposlední řadě i touhy po tom, aby nás - bojovníky - soudružky nechytly za flígr a nazakončily tak slibně se rozvíjející geneticky dané chlapské soupeření.
Na rvačky bylo dobrý mít pevně zavázaný boty, v pytlíku na přezůvky jablko nebo pomeranč (ránu takto naplněným pytlíkem přes obličej si pamatuju do dneška) a slepejši museli mít sundaný brejle. Když jste totiž při rvačce slepjšovi poničili brejle, další, a mnohem větší vix vás čekal od rodičů doma. "Mně je jedno, kdo si začal. Brejle si mu rozmlátil ty!"
Líp se rvalo v létě.
Zimní silonový bundy přece jen klouzaly v dlaních a tlumily dětský pěsťování. Bylo teda nutný mít sílu na delší boj a při boxérských úderech vedených v pletených palčácích bylo třeba přitlačit.
V zimě navíc při rvačce na sněhu klouzaly nohy. Stabilita je pro vítězný boj hodně důležitá.
Domluvit tenkrát rvačku bylo otázkou pár minut i bez sociálních sítí. V socialismu nahrazovaly sociální sítě malé papírky s oznámením "rvačka", nebo krátká hesla typu: "Chcešpřesdržku?", nebo "Čuchnismrdíhřbitovem!". Finální výzvou k boji pak bylo: "Takpoďven."
Důležité, pokud ne vůbec nejdůležitější, bylo mít k rvačce kvalitní auditorium.
Zlatka a Hanka a Helenka s Mirkou a další holky se na místo rvačky přicházely převádět a hecovat tak bojovníky k výkonům, za které bude vítězi následně dovolena pusa ve zhasnutym kině při sledování filmu "A pozdravujte vlaštovky".
Na domluveném místě jsme všichni shodili z ramen školní brašny a naházeli je na jedno místo.
Holky se usadily na trávník kolem ringu. Z pod krátkých sukének jim vykukovaly modré holčičí trenky do gumy a z květů pampelišek si začaly plést věnečky.
Kluci si v bobku utahovaly tkaničky na plátěnkách a pak si poměřovali bicepsy, které se v té době tvarem podobaly spíše malým uzenkám, než vypracovaným svalům.
Když byli bojovníci připraveni, postavili se proti sobě a nejhezčí holka ze třídy nezúčastněně řekl: "Teď." a už to jelo.
"Dej mu!", pištěla dětská hrdla po prvním pěstičkovém výpadu útočníka.
"Kravatůůů.", zařvalo další dětské hrdlo ve chvíli, kdy jeden z válčících získal nad druhým menší převahu, kterou měl možnost vylepšit chvatem zvaným "kravata" - uchopením soupeře pod krkem vlastní paží.
"Válečky!", zasvištěl vzduchem další pokyn ve chvíli, kdy slabší ležel na zádech a silnější mu zadkem seděl na hrudníčku a kolenama masíroval ony malé uzenky na soupeřových rukách.
"Mučeníčkóóóóóóó", táááááhlo se na hlavami všech bojovníků i divaček souboje ve chvíli, kdy srágorka padnul, vzdal se a oddaně čekal na další potupu.
Bojovníci "běžci" měli pro boj vykutálenou taktiku. Tak dlouho před soupeřem po louce utíkali sem a tam, až ho totálně vyčerpali a pak stačilo jen dát kosu ("Dej mu kosu!") - podseknout mu nohy, srazit udejchanýho doháněče na zem a pak ho dodělat "válečkama" a "mučeníčkééém".
Zvlášť potupné bylo skončit boj v leže na břiše, s pusou v zemi a se soupeřem klečícím na zádech toho, kdo prohrával.
"Žer trávu!", bylo častým doprovodem smutného konce bojovníka.
Ve chvíli, kdy se na scéně objevil jakýkoliv dospělý daly holky rváčům echo. "Bacha. Dospělák."
V tu chvíli se bojové pole proměnilo ve studijní odpoledne.
Holky vytáhly z brašen rychlostí prdu sešity, rozevřely je na stehýnkách a jedna druhou začaly zkoušet z vlastivědy.
Kluci si v rychlosti oprášili kolena a srovnali prstama dlaní zpocené prameny vlasů kolem čela, sesedli se kolem holek a nahlíželi do sešitů a na stehýnka Zlatek, Mirek, Haniček a Helenek.
Jakmile dospělák zmizel z dohledu, zmizely stehýnka i sešity a ke slovu se zase dostaly kravaty.
"Kudela...to je teda slabý. Přidej.", hecovaly holky spolužáka, kterej byl sice výbornej v matice, ale ve rvandách často skončil na "válečcích".
Frajeři, takový ty nejlepčejší floutci, sice měly samý trojky a sem tam čtyřku, ale tohle holkám s pampeliškovými věnečky na hlavách příliš neimponovalo. Správnej chlap totiž nemusí znát Pythagorovu větu - za tu se v kině pusa fakt nedává.
---
Boje v parku Rudé armády trvaly vždycky tak akorát.
Tak akorát k tomu, aby se uvolnil adrenalin bobtnajících v tělech malých gladiátorů a tak akorát k tomu, aby si holky vybraly, koho vezmou do kina nebo do sklepa činžáku k vyzvednutí odměny za vítězství.
Rvali jsme se jako koně. Mydlili jsme do protivníka jako ústeckej Bohouš Němeček, kterej se v boxerskym ringu na olympiádě v Římě promydlil až ke zlaté medaili. Byli jsme plni odhodlání se zalíbit holkám s pampeliškovými věnečky ve vlasech.
A když boj skončil, utáhli jsme si povolené tkaničky u kecek, na záda zase nahodili školní brašny a slepejši si od holek vzali zpátky brejle a nasadili si je na nosy.
Z louky jsme odcházeli jako kámoši největší a vítězové mohli vzít za ruce holky, které jim fandily.
---
Na všechno tohle jsem si vzpomněl včera večer u zpráv.
Rozdíl mezi námi tehdejšími bojovníky a dnešními fightery byl jen jeden. Fighetři svolali rvačku po sociálních sítích a byli tak blbí, že jí nahráli na video a na ty samé sítě pak záznam uložili. Kdyby se na to natáčení vyprdli, nikdo by se hloupě nepohoršoval nad tím, že se kluci perou. Mají snad společně háčkovat dečky nebo sledovat instagram Michala Davida?
