Dvacet let s Mery

Někdy jsou nejlepšími přáteli žen diamanty, někdy psi a kočky a jindy různé krémy a patlátka určená k vypuknutí krásy.

Seděla naproti mně v metru, obtěžkaná obyčejným úterým, šedivým kabátkem plným žmolků a taštičkou z igelitu, která nám všem kolem oznamovala, že Mary Kay slaví dvacet let.

Očima bolavejma z toho, na co všechno se musely za jejího života dívat si prohlížela špičky okopaných kotníkových bot z vixlajvantu stejně šedivýho, jako byl její kabátek.

Podvečerem jela domů zvalchovaná starostmi, které v jejím obličeji nebylo možné přehlídnout.

Jedna její ruka přidržovala na klíně igelitku od Mary plnou krabiček a tub a druhá dlaň přes plast obsah taštičky něžně hladila.

Pak se ukazovák na její pravé ruce, obtěžkaný mohutným prstenem, bez ostychu zasunul do pootevřené pusy a moje Mery jeho nehtem provedla krátkou údržbu povrchu zubů v její ústní dutině.

Na Staroměstské se na prázdné sedadlo vedle ní posadila dáma, která už na první pohled budila dojem sestry, nebo při nejmenším sestřenice mojí Mery.

Mery trochu cukla zadkem, aby se na plac vedle ní vešel zadek nové spolucestující.

Dámy se pozdravily a protože se sešly "mluvný" duše, pustily se hned do povídání.

"Dvacet let, viďte?", řekla ta co přistoupila a prstem ukázala na taštičku s krásou.

"No jo. Letí to.", odpověděla Mery a naštimovala tělo tak, aby byla k nové kamarádce otočena obličejem, "před dvaceti lety jsem si kupovala voňavky a řasenky, ale teď už hlavně krémy a pudry. To víte, nemládneme."

Metro se rozjelo a pádilo dolů kopcem ke stanici Dejvická.

"A já už,", reagovala kamarádka Mery, "nekupuju ani ty krémy. Hezky se ráno umeju a natřu Niveou a je to. Jsem vdova a děti mám až v Anglii, tak pro koho bych se pudrovala, že jo?"

"Pro koho?", podivila se nahlas Mery a lehce vztekle poskočila panímandou na sedačce. "Přece pro sebe, pani! Ten muj život stojí taky za starou belu, to si nemyslete, ale radost si musim dělat právě pro to. Podívejte..."

A začala z taštišky od Mary vytahovat jednu krabičku po druhý.

"Tohle když si natřu na obličej, tak se mi po pár minutách hezky stáhne a vyrovná. Na to pak natřu tohle, " a vytáhla další krabičku a tu vrazila spřízněné duši do rukou, "a až to uschne, nanesu tenhle pudr.", lovila chvíli zmateně v igelitce dlaní, ale pak z ní vytáhla nějakou tubu (prd se v tom vyznám) a tu vrazila sousedce do druhé ruky. "Voní po levanduli, čuchněte si."

Sousedka vrátila Mery to, co jí vytahuje ksicht, odšroubovala víčko od pudru, tubu zmáčkla a její obličej se v cukuletu proměnil v karnevalovou masku. Zmáčkla moc...

"Kristepane, promiňte.", začala si sousedka Mery v lehký panice otírat obličej zasažený pudrem od Mary Kay.

"Nic se neděje," prvně se usmála moje Mery, kabelku a taštičku s krásou zašprajcovala mezi svoje tělo a tělo vedle sedící, naklonila se k pudrovému obličeji a mocně do něj foukla. Pudr se díky silnému poryvu vzduchu dostal až na nóbl vlněný kabát pána sedících vedle, který dělal, že si toho nevšiml.

Evidentně si toho nevšimla ani moje Mery, protože uvolněným dlaněma začala zbytky pudru na tváři své nové kamarádky zkušeně roztírat do všech koutů jejího obličeje. Kamarádka držela s přivřenýma očima.

"Cejtíte to? Tu hebkost a tu vůni?", metro vjíždělo na stanici Bořislavka a v jednom z jeho vagónů proběhla live promotion na pudr s vůní levandule od Mary Kay.

"Voní to krásně.", řekla spokojeně popudrovaná paní se stále zavřenýma očima.

"A jak se vám krásně sjednotila pleť, to budete koukat.", pronesla moje Mery, lehce se od nové kamarádky odklonila a obě svoje pudrové dlaně si otřela o kabát se žmolkama. Ty se díky pudru proměnily v malé sněhové kouličky.

Koukali jsme všichni kolem!

Paní s pudrovou tváří totiž vůbec nevypadala jako napudrovaná Marie Antoinetta, ale spíš jako kožní chorobou s flekama na tváři obtěžkaná žena. Nebo jako ta princezna z pohádky, která foukla do mouky, aby jí nepoznali královští jezdci...

Kousal jsem se do rtů a zevnitř do tváří, abych se nesmál úplně nahlas.

"Koukněte se", otočila Mery zhurta rukou položenou na rameni paní Zapudrované její tělo k oknu, které v metru při průjezdu tunelem slouží jako zrcadlo.

V okně se objevil obličej mojí Mery a hned vedle obličej z nějakého masopustního reje.

"Co?", hecovala nadšení Mery tam, odkud stále nepřicházelo...

"No já nevim.", prohlížela si svůj sinalý obličej ze všech úhlů paní pudrem nečekaně obdarovaná. "Tohle na mě moc neni.", dodala, vytáhla z kapsy v kabátu kapesníček, lehce na něj plivla a začala si ten bílej prášek stahovat z obličeje.

Přijeli jsme na Veleslavín a já musel vystoupit.

Mery s masopustní kamarádkou zůstaly sedět na svých místech a pokračovaly směrem na Petřiny.

A když jsem seděl v autobusu k nám na vesnici, představoval jsem si, jak jedna paní, jejíž život "stojí taky za starou belu", večer sedne k zrcadlu a s potěšením na svůj obličej napatlá všechno to, co si vezla v taštičce Mary Kay. Pokud všechny ty okrašlovací procesy zakončí pudrem stejně, jako jej aplikovala na obličej sousedky v metru, nastane veselí. A život bude zase na pár chvil plný smíchu. A za to patří Mary Kay opravdu velký dík!