Drahokamy zářící

Kdepak nějaký štěkací pejskové, nebo panenka Barbie, a už vůbec ne omalovánky. Dnešní holčičky maj úplně jiná vánoční přání...

U sousedů se peklo a já byl pozvanej jako jeden z pekařů. Pekly se rohlíčky a zázvorový sušenky a koulely se kuličky z rozemletých mandlí a salka a ty se pak balily do kokosových vloček.

Byt kousek za Prahou byl plný lidí různě ze světa. Kluci z Jordánska umixovali adventní humus a ozdobili ho olivama černýma jako asfalt. Dvě spolu žijící maminky představily společnosti svého čerstvě narozeného syna Teodora a vzduchem obejváku plavala česká, anglická a arabská slova. Drobná česká ženská, s bříškem kulatým a velkým jako poctivý letní meloun, měla hlavu zakrytou tyrkysově modrým šátkem a její manžel Mohamed houpal na každém z jeho stehen okatý malý děti, které s ním mluvily arabsky a s náma ostatníma hezky česky a těšily se na dalšího sourozence, kterýho jim málem přinese Ježíšek.

Vůně pečeného cukroví věštila blížící se "svátky" a kolem mě se k troubě, ve které si rochňaly zlatavě hnědé pracny, prodírala mezi lidma cestu malá holka s rozpuštěnými vlasy a v upatlanym tričku.

K troubě si sedla na bobek a skrz sklo se na pečící pracny dívala jako na tu nejkrásnější pohádku, co kdy ve svym zatím kratkym životě viděla.

Stáhnul jsem si z rohu místnosti malý štokrle a sednul si vedle ní.

Dospělí mi toho za můj život už řekli hodně, ale často se ve svých úvahách opakují a sem tam si dávají pozor, co říct. Dospělí jsou mazaní. Děti mluví pravdu, protože dětské pravdy nebolí.

"To si dělala ty?", zeptal jsem se jí a mrknul směrem k plechu, na kterém se pracny pod žárem trouby opalovaly do hněda.

"Ne.", odpověděla, "já se jen dívám."

"Tak je udělala maminka?", zeptal jsem se podruhé a maminka malý holky stála v kuchyni nad náma a čekala, co holka na to.

"Maminka nepeče, protože to neumí.", pronesla bez okolků a kličkování.

Maminka se jen lehce pousmála a nechala příběh o jejím nepečení žít vlastním životem.

"No tak zase umí jiný věci, ne?", chlácholil jsem nahlas ego té, co neumí péct pracny.

"Moje maminka neumí ani vařit. Ale krásně žehlí a vystřihuje z papíru velbloudi.", usmála se malá pekařka a pořád při tom koukala na plech v troubě, na kterém se pod žárem nedočkavě kulatila zádíčka pracen.

Jeden z arabskejch kluků si stoupnul k nám a na pánvi na sporáku rozpejkal arabskej chleba, kterej se za pár okamžiků stal lžící k nabírání humusu.

Místo kolem sporáku vonělo českejma pracnama a arabskym chlebem a vanilkovym cukrem, připravenym v míse jako peřinka pro hotové cukroví.

"A už jsi napsala Ježíškovi?", nabídl jsem otázku, kterou děti kolem Vánoc dostávají dnes a denně.

"Já nevim.", byla holka stručná jako jedno jediné slovo vepsané do stránky knihy.

"Ty neumíš psát?", pátral jsem dál.

"Umim, ale nepamatuju se, jestli jsem něco psala Ježíškovi.", nenechala se malá holka a o to víc mě pošťouchla k dalšímu.

"Ale napsala.", řekla maminka, která nad náma pořád stála a čekala, co z její holčičky vypadne.

"A o co si napsala?", ptal jsem se na oko maminky, ale nahlas tak, aby mě malá, na bobku sedící holka, pořádně slyšela.

"Počkej mami, počkej, já to řeknu sama. Aby to bylo kouzlo. Víš?", skočila nám holka do dialogu.

"Budu hádat, jo?", gradoval jsem příběh.

"Tak jo.", usmála se na mě a poprvé při našem povídání odtrhla oči od trouby a dívala se mi přímo do obličeje.

"O hasičský auto.", přepálil jsem naschvál první typ dárků pro malou holčičku.

Ta se podívala na maminku, maminka udiveně zvedla ramena a usmála se.

"Ty seš!", plácla mě malou dlaní do stehen a začervenala se.

"No tak ne. Tak o panenku?", zabrousil jsem do krajiny holčičích přání.

Zavrtěla hlavou, až se jí vlásky kolem obličeje omotaly jako chapadla medúzy, kterou si jako dítě pamatuju z prázdnin u Baltickýho moře.

"Taky ne?", zahrál jsem údiv a pokračoval v tipování. "Knížku, pastelky a omalovánky?", podsouval jsem malý holce to, co bych si vlastně přál od Ježíška já, kdybych mu dokázal svoje přání napsat.

"Né ne. Zase špatně.", řekla rázně jako moje učitelka matematiky, když jsem řešil neřešitelný početní příklad přímo u tabule před celou třídou.

"Tak nějaký šatičky a sponky do vlasů?", hodil jsem do placu další možnosti. Šlo přece jen o ženskou, i když zatim jen v malym vydání.

Protáhla obličej, z bobku se postavila na nohy, a i když už stála, měl jsem její obličej před mým i přes mé sezení na štokrleti před troubou s pracnama. Tak malinká to zatim byla ženská...

Opřela se o dvířka kuchyňské linky za jejíma zádama, začala se kroutit jako žížala a řekla: "Přeju si drahokamy zářící."

A bylo! Žádná panenka, žádnej kočárek, žádná knížka nebo omalovánky a už vůbec né hasičský auto nebo sponky do vlasů. Drahokamů se jí zachtělo.

Maminka překvapeně vyvalila oči.

"Drahokamy?", rozesmálo mě uvnitř, ale navenek jsem se tvářil strašně důležitě.

"Zářící.", přidala k drahokamům důležité slovo pekařka pracen a vztyčila přitom drobný ukazováček.

"No to dá rozum. Jasně že zářící! Přece si nebudeš přát drahokamy, co nezářej...", pustil jsem s radostí z pusy, protože podobný přání dospělí lidi prostě nemaj.

"Aby to tu všechno svítilo, víš? Aby bylo blejskání a záření a mami, myslim, že už sou.", skočila od drahokamu zářících k pracnám upečeným.

Otevřeli jsme prosklená dvířka pícky.

Mezi všechny ty lidi v místnosti se nejdřív vyvalil žár, kterej mi zamlžil brejle a pak vůně hřebíčku a karamelizovaného cukru. Mezi všechny ty lidi v místnosti vplulo kouzlo Vánoc a pracny z plechu vpluly do misky s nachystaným vanilkovým moučkovým cukrem.

Ještě teplé pracny jsme vyrovnali na malý tácek a pekařka je začala nabízet.

Usmívala se při tom a zářila.

Zářila jako drahokam.