Dokud na vlastní oči neuvidíte díry po kulkách ve fasádách domů...

... do té doby jde váš život klidně. Jako byste šli dolů letní loukou, ve které kvete a voní heřmánek a nad hlavou měli nebe modré jako šmolku.  

Když se v místě, kde teď pracuju, zabíjeli mezi sebou sousedé, cestoval jsem v prvních svobodných letech po západní Evropě a do zámoří.

Když se v místě, kde teď pracuju, zabíjeli lidi jdoucí po ulici pro chleba, pracoval jsem v reklamě a barvil tak svět na růžovo.

Když byli z místa, kde teď pracuji, lidé vyháněni z vlastních domovů, řešil jsem instalaci satelitní antény, abych se mohl dívat na filmy a poslouchat muziku.

---

Každé ráno odjíždíme za prací autem přes vesnice kolem Topuska v Chorvatsku. Z hory, kde pracujeme, vidíte na jednu stranu do Chorvatska, a když se otočíte, hladí vaše oči lesy Bosny a Herzegoviny.

Říjnová rána mají tady v horách svůj šarm.

Ještě stále zelené smíšené lesy sedí kopcům na zádech, mlha se plazí po loukách a malých obdělaných políčkách a často, přímo strašidelně, prochází skrz domy, které nemají okna, dveře a sem tam jsou i bez střechy.

Silnice vlnící se mezi kopci jsou úzké a kroutěj se neposedně jako ruce dětí, které musí sedět způsobně u stolu, uprostřed kterého stojí na tácu načančaný dort.

Domky a domečky jsou zase jako zvědavé děti často přilepené k okraji silnice, to aby viděly, kdo k nim přijíždí.

Sedím na zadní sedačce vanu, obličej opřený o studené sklo okna a celý ten prozatímní ranní klid a jízdu přírodou rozřízne pohled na dům, který má místo oken a dveří hluboké bolavé díry. 

Je pustý jako prázdná dlaň. Je smutný jako umělý věneček s nápisem "Nezapomeneme", ležící opuštěný v listopadovém lijáku vedle hrobu.

Dům mi zmizí z očí. V hlavě zůstává.

Za pár okamžiků jiný dům. Horní čtvrtina zřícená a z pokroucené střechy jako by předevčírem vyletělo hejno vyděšených černých čápů.

Další podobný dům se bázlivě krčí obrostlý milosrdnou lebedou. Nechce být viděn. Bojí se silnějšího větru. Hrozí se sněhových vánic.

Ostrá zatáčka zpomalí auto a do obrazovky okna najede milý bílý opečovávaný domek. Zahrádka, úly, holubník. Okna i dveře. Poezie.

Bum!

Poezii kosí v okamžiku historie. Další rozpadlina s cedulí "Na prodej". Fasáda domu plná důlků. Důlků od nábojnic z kulometů a dalších střelných zbraní. Rány v těle domu, kde v kuchyni zlobily děti a v ložnici se milovali jejich rodiče. 

A když tohle všechno vidíte na vlastní oči, začnou se vám v hlavě honit pocity, které jste zatím necítili jinde než při sledování filmu. 

To líbezné říjnové chorvatské údolí, sevřené horami stromů se mění v bojovou zónu. Ty louky a políčka neplodí kukuřici, jak to vidím z auta já, ale jsou plná min a dalších krutostí. Ta poetická mlha není jen melodií úsvitu, stává se skrýší a ochranným štítem ve chvíli, kdy se nad tichým údolím ozve střelba z lesů do rozespalých ranních vesnic.

Projíždím válkou. Bývalou válkou. I po téměř čtvrt století je tady ale ta mrcha viditelná a citelná. Ta marnost. Ty tisíce mrtvých, zmrzačených, osiřelých. Ta beznaděj. Ta krutost. Ten vyhrocený nacionalismus. Ta zmanipulovanost vedoucí až ke genocidě.

Narušené vazby mezi lidmi. Narušené a rozdělené rodiny. Pohřby, pláč, smutek, nenávist. Strach k snídani, obavy k obědu, žal k večeři. Krátery v ulicích. Bombami vyvrácené stromy v parcích. Bída.

Opuštěné a zdevastované domy nepřestaly mluvit, i když už sotva popadají dech.

Nedávno tu byla válka.

---

Každé ráno teď, s modrým nebem nad hlavou, jedu víc jak půl hodiny za prací horama u Topuska. V autě - jindy plném povídání a smíchu - mlčíme. Jedeme klidně a beze strachu. Můžeme...

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10318005479-tenkrat-na-balkane/