Dokáže labioplastika pozvednout ženské sebevědomí?

Když stojíte na stanici autobusu a kolem je celkem dost lidí, není zrovna snadné telefonicky komunikovat s vlastní matkou téma estetické úpravy stydkých pysků.

"Dokážu pochopit plastiku prsou, krku, víček nebo třeba vycucnutí sádla ze stehen. Ale stydký pysky?" 

Důvěra v témata komunikovaná mezi synem a matkou je někdy bezbřehá.

Kdyby v tu chvíli matka nadhodila téma "hodně sněhu", "připálený řízky" nebo "bolest palce u nohy", to by se to, panečku, diskutovalo. 

Jak ale můžu bejt v diskuzi o úpravě stydkých pysků relevantním partnerem já, který je naživo viděl naposledy někdy v roce 1986 a pak už jen ve filmech, to fakt nevim.

"Máš s nima snad něco a potřebuješ mi to sdělit přímo při čekání na autobus?", byl jsem při vyslovování odpovědi co nejvíc obecný a co nejmíň konkrétní proto, aby si mí budoucí spolucestující nemysleli, že vedle nich v autobusu sedí nějakej echt fetišista.

"Já?", zeptala se překvapeně Zorina.

"No ty. Ty o nich mluvíš. Já k tomu nemám fakt žádnej důvod.", upřesnil jsem opět co nejobecněji, protože jsem se v tu chvíli šikoval do fronty, kterou na spoj čekající vytvoří vždy, když nadejde doba času příjezdu autobusu příměstské linky na nádraží Veleslavín.

"No tak to je mi jasný, že ty k tomu nemáš důvod. Ale co si o tom myslíš?", trvala urputně na vyřčení mého názoru máma.

"Jak tě vůbec napadlo, že na tohle budu mít nějakej názor? A jak tě vůbec napadlo tohle téma?", vykrucoval jsem se "z názoru", co to šlo.

"Sem si před chvílí přečetla v novinách, že je to teď trend. Úpravy pysků je trend.", zaznělo z máminy pusy stejně úderně, jako kdysi zanívalo "proletáři všech zemí - spojte se".

"Asi jsou některý nepohodlný při chůzi.", zauvažoval jsem. "Třeba po opakovnejch porodech. Co já vim.."

Paní vedle mě nepřehlédnutelně pozvedla obě obočí.

"No, tak to máš teda hodně zkreslený představy o stydkých pyscích, chlapče.", tisknul jsem telefon silně k hlavě, aby slova z něj šla pouze do mých uší, a ne do cizích, kolem postávajících. "Ale při tvym stylu života to je logický. Jen jsem chtěla vědět, co na to řikáš."

Lehce jsem se oklepal a v hlavě hledal slova, který použiju, aniž bych lidem kolem provalil, o čem se bavim. S mámou... V mejch třiapadesáti a jejích lehce přes sedmdesát...

"Ženský všechny tyhle zážitky (slovo plastický operace jsem fakt nechtěl použít) realizujou pro to, aby se jim zvýšilo sebevědomí, ne? Tak to aspoň píšou.", byl jsem nekonkrétní, co to šlo.

"Sebevědomí v rozkroku?", vyjekla máma dost nahlas a já mobil přitlačil do hlavy ještě víc. Až mě rozbolela spánková kost. "Sebevědomí v rozkroku maj výhradně chlapi, o tom něco za těch pár let života vim, chlapečku."

Vždycky, když mě máma osloví slovem "chlapečku", je trochu nerudná a dost popuzená.

"No tak já nevim. Třeba je to bolí, i když tvrdíš, že to při chůzi překážet nemůže."

Obě obočí paní vedle mě poskakovaly nahoru dolu jako splašený ještěrky.

"Ještě si pamatuju, že někde psali, že krásný lidi líp seženou práci. Ale o tom ty taky nemůžeš nic vědět.", byla máma upřímná jako při prvním přijímání. "Ale která ženská při žádosti o práci ukazuje rozkrok?", zauvažovala opět celkem nahlas.

Autobus dorazil do stanice a začal polykat lidi z fronty.

"Třeba prostitutky, nebo pornoherečky", napadlo mě a díky nastartovanému motoru autobusu jsem tuhle úvahu musel sdělit víc nahlas - aby mě máma slyšela..

Neuvědomil jsem si ale, že jsem byl až příliš hlasitým. Paní s ještěrkovým obočím se nebála mi gestem jasně naznačit, že téma pornoherečky a prostitutky do chumlu neznámých lidí prostě nepatří.

Matka ale ještě zdaleka nesundala nohu z plynu...

"To je pak ale úplně jiná. Když víčka stojej deset tisíc a prsa víc jak padesát, kolik, proboha, může stát rozkrok? Učitelky nebo ženský z pošty na to určitě nemaj. Na kasu je asi nefiknou, co?"

Že na kasu stydký pysky ve zdravotnickém zařízení nefiknou mě rozesmálo.

"No, na kasu to nebude, Zorino, to jsem si jistej. Ale proč to ženský dělaj, to fakt taky nevim.", postoupil jsem o pár kroků blíž ke dveřím autobusu a mámě oznámil, že za chvíli nastupuju a že budu muset náš odborný dialog ukončit.

"No tak máš aspoň o čem přemejšlet cestou domu.", řekla a pak se rozloučila a já zaplatil dvacet pět korun, sednul si na jedno z dosud prázdných sedadel a v hlavě měl odjištěnou rozbušku s tématem "estetická úprava stydkých pysků".

Cestou od autobusu k domu si to přede mnou štrádovaly dvě ženský v mym věku. 

Jedna tak trochu pajdala...