Vím, že kolem nás v současné době nelétají zrovna rozesmáté dny. A tak jsem násobně vděčnej za každej gram radosti, kterej nám sem tam vklouzne do těla.
"Já dělám, že je nevidim. Vim, je to sice k prdu, ale pro tu chvilku to funguje.", odpověděla mi máma, když jsme včera spolu mluvili a já jí vykládal, že stojím pod jeřabinou, na který jsou plody už pěkně vyzrálý.
Kuličky jeřabin dávají, stejně jako každej rok, svojí červenou barvou stopku létu.
A podzim a zimu s mámou fakt nemusíme. Nějak to společně máme v DNA.
"Brambory mám venku. Dříví jsme naštípali a natřeli jsme, co bylo třeba.Vokurky jsou v láku a marmelád mám plnou lodnu. Konzervujeme, hochu, konzervujeme.", slova plynuly pomalu z máminy pusy, jako když tér vytejká z varny náklaďáku přímo na silnici.
"A nic jinšího pro mě nemáš?", zažadonil jsem do mobilu.
"Vlastně jo. Byl u mě vrah.", odpověděla Zorina ve dvou krátkých větách.
Bum! Tomu řikám něco jinšího, řekl jsem potichu sám sobě, ale pusu nebylo možný dlouho držet na uzdě.
"Vrah? A co chtěl?", zeptal jsem se jako trumbelín.
"No co by asi tak vrah chtěl? Co myslíš?", vypustila ke mně máma dvě otázky.
"No...vzhledem k tomu, že spolu teď mluvíme, o mord asi nešlo? Co?"
"Tak já ti to povim od začátku, jo? Máš čas?", napínala Zorina příběh o návštěvě vraha u ní doma.
"Letadlo bych si nechal uletět, jen abych o to nepřišel." odpověděl jsem a čekal.
"No tak jsem v kuchyni, viď?, meju nádobí a jak jsme my ženský takový vnímavý, tak cejtim, jak někdo prošel za mejma zádama kolem voken ve světnici. A tak odcákám nad dřezem ruce a jdu ke dveřim a tam už stojí cizí chlap."
"Jak vypadal?", skočil jsem mámě do příběhu.
"No pěknej byl. Takovej narostlej a usměvavej sympaťák v montérkách a kufříkem v ruce a že prej "dobrý den, ja jsem vrah, můžu dál?", smála se mutr do mobilu.
"No..nepozvi dál vraha, viď?, to se denně nestává.", přihodil jsem pod příběh polínko.
"Hele, já viděla vraha na živo poprvé v životě a nebyl špatnej, ti povim.", rochnila se dál v popisu vraha matka.
"No a co ty na to?"
"No...zeptala jsem se, co by chtěl.", dala mi matka odpovědí ránu na solar.
"Co by asi tak, Zorino, vrah moh chtít? Borůvkovej koláč?", smál jsem se do plnejch pod zrající jeřabinou.
"No...a von na to... "tak mi jí ukažte" a "kde jí máte", se zeptal."
"No týýý jo. Koláč teda asi nechtěl...", chechtal jsem se dál.
"Hele...vo koláč mu nešlo. To bylo jasný už podle toho, jak se mě zeptal, kde jí mám a že mu jí mám ukázat. Chápeš, ne?", přešla matka při povídání z rozmaru do vystrašení. "Až se mi zapotily brejle, hochu.", dodala.
"No a dál?", netrpělivost se mnou cloumala jako vítr cloumá bělostnými kmínky mladých břízek.
"No... a pak se začal cpát do baráku a povídá: "řikala jste, že jí máte asi ucpanou, tak jsem tady" a poplácal dlaní ten kufřík jeho velkou dlaní."
Vyprsknul jsem smíchy.
"No, se směj, holomku. Víš, co se mi honilo hlavou? Sama doma! Ale ne jak v tý televizi, kde je sama doma, a je jich tam plno. Já byla fakt sama!", skoro zaúpěla máma.
"A...?", netrpělivost mě hlodala jako si vynervovaný lidi hlodaj nehty.
"Tak jsem se mu postavila v předsíni a řikam ... prosim vás, já vás nevolala. Já ji ucpanou nemám. Já nemám nic ucpanýho. Mně všechno funguje!", sypala ze sebe Zorina.
"Tos ho teda musela rozhodit, ti povim.", řekl jsem potěšen z matčiny kuráže.
"A von...", začala se máma smát, že ani nemohla mluvit, "... a von, jestli prej i pračku. Jestli prej pračku nemám ucpanou? Víš jak se mi ulevilo!", vydechla mutr. "Von to byl opravář praček a splet si chalupy."
"No tak tos měla štěstí, že to nebyl vopravdickej vrah.", odpověděl jsem tajuplně. "Si představ, kdyby byl. Nejdřív by odved práci u tebe a pak by se možná vydal o chalupu vedle.", konstruoval jsem možnosti pár hodin poté, co jsem si v televizi dal muj milovanej film Fargo.
"Von šel ke Zdeňce, jak mi pak vysvětlil. Tak jsem ho vyvedla na zápraží a ukázala jsem na její chalupu a poslala ho o dům dál. Vrátila jsem se do kuchyně a zavolala Zdence, že jí tam jde vrah na tu její ucpanou a že byl před chvílí u mě a ať mu dá příště pořádnou adresu, že jsem to taky nemusela přežít. Že mě mohla klepnout pepka.", smála se máma do našeho povídání.
"A, prosim tě, proč vrah? Jak tě to napadlo?", zeptal jsem se ještě.
"Já ti to neřekla?", opáčila na moji otázku otázkou mutr.
"Neřekla."
"No...von když přišel, tak mi podal ruku a řek: "Dobrý den, já sem Vrah." Von se tak menoval!"
---
Vím, že kolem nás v současné době nelétají zrovna rozesmáté dny. A tak jsem násobně vděčnej za každej gram radosti, kterej nám sem tam vklouzne do těla.
