Jo jo, trochu nepozornosti a na světě je další příběh, kterej se o mě šmrncnul u okýnka kiosku v nočním Zagrebu...
Rád chodím po prvně navštívených městech sám.
Natáhnu boty, něco na sebe, peníze do kapsy a do mobilu si předťukám architektonicky zajímavý místa, adresy galerií a městských parků a k nim přitípnu fotky kostelů nebo katedrál, které chci prošmejdit, protože vevnitř voněj všechny jako kostelíček v Tulčíku na východním Slovensku. A tu vůni si z dětství pamatuju a návštěvama větších kostelů udržuju pořád v paměti.
A tak jsem vyrazil na noční špacír po Zagrebu.
Ulica Tkalčičeva, taková zdejší Stodolní, byla na paškále jako první. Bárek vedle bárku, hospůdky se dotejkaj bokama, curry vývařovný pšoukaj chodícím kolem pod nos vůni curry a smetany a chorvatský burky a pljeskavice se na týhle ulici prsej tim, že jsou nejlepší v celym Chorvatsku. Pche. Na tohle vám neskočím. Vždycky radši dojdu někam za roh...
Takže odolávám a vylezu po schodech k místní katedrále, která stojí na kopečku, kterej jakoby ze země vyhrabal větší krtek. Sv. Vít to nejni a ke katedrále v Kolíně má ta zdejší taky daleko, ale vevnitř to voní a lidi se modlej a mě je v tom klidu moc dobře.
Od katedrály to pak beru kopečkem dolu a dostávám se ke třem parkům, kde seděj ti, co se nemodlej, ale jedí na lavičkách a povídaj si a holky se kroutěj před klukama a staří lidé maj na lajnách psíky kudrnáče, co čůraj na ty lavičky, kde si v noci milenci vyznávaj lásku.
A i když je říjen, park je pořád zelenej a dokonce v něm kvetou i kytky. Jen se mě, proboha, neptejte jaký. To já nevim. Barevný.
A pak mě moje chodidla dopajdaj na náměstí sv. Marka - kam jinam zajít, než na svůj plácek, že jo?, a tam zase další kostelíček a ten má ze střešních tašek vyvedený erby Chorvatska a asi Zagrebu a celá střecha vypadá, jako by ji vyštrikovala nějaká šikovná chorvatská babička.
A pak ještě prolízt tunelem Grič, kterej vyštourali přímo v centru a dostanete se jím do ulice Strossmaeyera. Určitě ne toho doktora, ale kdo ví... Když jste v městě novej, myslet si můžete cokoliv!
No a když jsem vylez z tohodle tunelu, byla najednou nad Zagrebem tma a ozval se můj žaludek. A ozval se právě včas, páč jsem byl "za rohem". Tam kde jedí místní!
A tak jsem našel kiosek a v něm paní, která by si zasloužila pusu už jen za to, jak se smála z okýnka ven.
V nabídce měla vařenou a pak opečenou kukuřici a všechny různý pljeskavice a burky a se syrom a s mjasom a mě šla huba šejdrem a nemoh sem si vybrat a za mnou fronta dalších hladových, ale na rozdíl ode mě MÍSTNÍCH, tedy těch, kteří vládnou chorvatštinou...
A já, protože se všude snažím kromě angličtiny používat i místní jazyk, se na pani taky usměju a s blahovolností v hlase a s radostí, že dám dohromady objednávku chorvatsky, nahlas řeknu: "Kurac i pomfrits, volim." a čekám objetí...
Jenže nastalo ticho.
To náměstíčko, které ševelilo, které mluvilo hlasy lidí na něm, které šumělo lístky pevně se ještě držících na stromech, zmlklo do ticha katedrály, kterou jsme při svym špacíru navštívil mezi prvními.
Paní se nesměje. Paní stojí strnulá, jako Lotova žena.
"Nema?", snažím se naznačit, že mi bude jedno, že nebudu mít kuře s pomfritama. Dám si klidně něco jinýho.
"Nema", odpoví paní a dusí v sobě smích.
Ohnu záda a podívám se na ceduli nad mojí hlavou.
"Aha", usměju se. Kuře není "kurac", jak jsem si, bůhvíproč, myslel, ale "pile".
"A pile a pomfrits ma?", usměju se a v tu chvíli se zase náměstí dá do zvuků a hodně lidí se směje a někteří tak, že plácaj dlaněma o stehna a slyším slovo "ne kanibal, ne ne" a ukazujou na mě.
A já mám radost, že se lidi smějou a vezmu si na tácku kus kuřátka a k tomu pomézfritéz a přemístím se ke stolku, kde se směje chlápek v mym věku tak, že nemůže z hrdla upít ani hlt jejich jakopiva Karlovačko.
"Prijatelju, znaš što je to kurac?", obejme mě tak, že mi část hranolek sjede z tácku a hned se do nich, padlých hranolek, pustí jeden z čoklíků.
"Neznamo", přiznám a beru první hranolek, zlatavej, voňavej a teplej tak akorát do pusy.
A jak řeknu "neznamo", zase se všichni kolem začnou smát a pán kamarád Karlovačku ukáže přesně na můj poklopec.
"Kurac je poklopec?", řeknu česky, protože si nemůžu vzpomenout, jak se poklopec řekne anglicky.
A zase smích velkej a barevnej, jako ty vitráže ve zdejší katedrále a k němu přidané krátké sdělení od pana Karlovačku: "Kurac je dick."
Ahááááááááááááááá. Kurac je dick! No tě péro! Ještě, že jsem si to rovnou neobjednal s tatarkou!!!!, napadlo mě a z pusy mi vyletí rozkousaný hranolek, který zase padne k mordě psíčka, co se zdržel u mých nohou.
"Gospodin nije kanibal.", vykřikne ve smíchu jiná žena a já se zakousnu do masa a jsem rád, že jím kuře, a ne dicka.
Jím, pořád se usmívám a lidi u kiosku na náměstíčku začali tichnout... a pak mizet.
Odešli domů, nebo do práce, skočili do tramvaje a zmizeli mi na furt ze života.
Budou mě mít ale v hlavě na dost dlouho a možná i na POŘÁD, protože...kdy u kiosku za rohem narazíte na chlapa, kterej si objedná hranoky s pérem?
---
Rád chodím po prvně navštívených městech sám... Přede mnou je Rijeka. Tam už půjdu ke kiosku chytřejší.
