Poslouchejte, co vám říkají lidi kolem. Dívejte se na jejich ruce a obličeje, pozorujte v pozdálí poskakující dítě a nezapomínejte se sem tam podívat do nebe...
Někdo na březích našeho rybníka venčil psy, jiný děti. Poměr štěňat od lidí a psů v nastalé namíchané smečce byl vyrovnaný.
Svítilo slunce a bříška lidí naplněná sobotním obědem se v rytmu chůze pohupovala něžně jako boky tanečnic z Bali.
Hluchá Stella se zastavila a pozorovala roj vřískajících dětí běžících k nám. V tu chvíli jsem jí záviděl, že neslyší...
"Stellóóóóóóóóó, Stellóóóóóóóóó" překřikovaly děti zvuk cachtání jejich holínek v rozbahněném břehu. Bahno jim od cupitajících nožiček odlétávalo jako bláto od kol aut při pořádně zadělaný rallye.
"Vona vás neslyší," řval jsem na děti zase já a Stella si sedla a jen čekala.
Dětský ručičky se ke Stelle nalepily jako mouchy na mucholapku. Některé děti tiskly na psí boky svoje tvářičky a přivíraly přitom oči.
"Ty si hebounká," rozzněžnila se jedna z holčiček.
"A taky stará, že jo?" mrknul na mě Kubík, "už brzo umře, že jo?", smál se při tom a bříškem palce a ukazováčku mnul Stellino napřímený ucho.
"A my máme štěňátko!" zapištěla další malá holka. "Támhle je, s babičkou, já ho přinesu, jo?", vypískla, vyskočila z bobku a bahnem odskákala ke skupině lidí kousek od nás.
"Kolik máš, Marku, času?" kouknul na mě zase Kubík.
"Tak akorát," odpovídám rychle, protože mě zajímá, proč se Kubík na můj čas ptá.
"Zatočíš mě?" postaví se Kubík přede mě a svoje ruce vystřelí směrem ke mně.
Vzpomenu si, jak opojný bylo, když mě kdysi zatočil můj táta. Vezmu Kubíkovy dlaně do mých, pořádně je sevřu a pomalu se začnu roztáčet.
"Přidéééééééééj," hecuje mě Kubík a já se hecnu a po chvilce se před mýma očima střídá rybník/pole/les/rybník/pole/les a Kubík se směje a křičí "přidéééééj" a oba jsme v tu chvíli v takovym rauši, že si nevšímene ani jedné z holínek, které z nohou Kubíka najednou odletěly. Naštěstí obě dopadly na břeh...
Zpomalím rotaci, Kubík se mě chytne jako orangutaní mládě svojí matky a děcka přinesou holínky a jak je nandávají Kubíkovi na nohy, zamatlaj mi kalhoty i bundu.
"Tady je naše štěňátko," slyším najednou za zády a když se otočím, uvidím něco ve velikosti a barvě větší hroudy másla. Zlato v dlaních!
"Jmenuje s Polárka.", řekne malá holka a položí Polárku do bláta pod našima nohama.
Musim se hodně ovládat, abych nezačal šišlat. Znáte to - takový to - "ješiši ty ši kjášnej" a podobně.
Zvednu štěně z bahna, nastavím si ho v obou dlaních proti mýmu obličeji a dívám se na něj, jak se ono dívá na mě.
"Je letrívr,", poučí nás všechny nová psí maminka.
"A jakou má růžovou dííííírku,", vypískne ve skupině dětí kolem mě zase Kubík.
Opatrně otočím Polárku tak, abych viděl...
"No jóóóóó," zahlaholím zvesela, "vypadá jako vocucanej bonbón, že jo, děti?"
A děcka si dávaj dlaně na tváře, jako že se styděj a zavíraj nebo zvedaj oči a řikaj: "Markůůůůů, ty sééééééš" a uchechtávaj se nad tou sprosťárnou, co jsem pustil z pusy na špacír.
Polárka začne pofňukávat a tak jí opatrně vracím její holčičce.
"A proč se jmenuje Polárka?", ptám se.
"Protože....", lape holčička slova, která kolem poletují, ale my je zatím nevidíme. "Protože... nám jí tatínek přivezl večer a...", lape holčička zase dosud neviditelná slova, " .... á á á a dal mi jí na dvorku a byly hvězdičky .... á á á, " holčička dumá jak to říct, " .... á á á já na hvězdičky nedosáhnu a tak aby jo, tak dostala jméno Polárka.", vyfoukla holka z pusy vše, aby nám vysvětlila jméno jejího štěňátka.
A pak Polárku přitiskla holčička víc ke svému hrudníčku a řekla "nashledanou" a vyběhla z našeho místa směrem ke svý smečce a za ní vyběhly všechny děti, co dosud postávaly kolem mě.
Mávnul jsem na Stellu (přecházíme do znakové komunikace) a oba jsme se pomalu šourali domů kolem potoka a vrb, které v týhle době vypadají jako zlé stařeny postávající u vody.
---
Poslouchejte, co vám říkají lidi kolem. Dívejte se na jejich ruce a obličeje, pozorujte v pozdálí poskakující dítě a nezapomínejte se nakouknout i do nebe... Hvězdy z nebe totiž sem tam spadnou i mezi nás sem - na zem.
