Dětství "jako"...

Obě to byly takové roztomilé tlusťoučké holčičky. Jedna vypadala jako sexy talián vytaženej z horký vody, druhá jako klasická česká jitrnice.

"Ahoj lidi. já sem Vikča a tohle je Sába. Vítáme vás na našem kanálu."

Po práci na zahradě jsem se posadil u venkovního stolu naší hospůdky, rty ponořil do pěny z Plzně a zapálil si cigáro. 

Bylo ještě brzo odpoledne, takže jsem byl v hospodě jen já, Stella, Vikča a Sába.

Ty dvě pěkně naducaný holky, kterejm ještě nemohlo být víc než osm let, seděly za plůtkem ode mě na dvou dřevěných křeslech a na paletě před sebou měli položený mobil. Ten opřely o láhev s Jupíkem a pustily se do vysílání...

Obě byly načančané a navlečené do růžových legín, které krásně vytvarovaly bříška plná dobrot. Na tričku Vikči se skvěl nápis "Smile!" a Sábino tílko odkrývalo nejen ramínka děvčete, ale i ramínka od podprsenky, která se na jejím těle objevila čirou náhodou.

Jitrnice Sába navíc měla rychle udělaný drdol propíchnutý hůlkama na pojídání asijských nudlí.

Slunce blikalo, Stella ležela vedle stolu, pivo chladilo a holky se do toho daly.

"Jsi připravená?", zeptala se Vikča Sáby.

"A co jim budeme řikat?", zjišťovala Sába.

"To je jedno. Hlavně to musí bejt zábavný. Tak já začnu, jo?", ujala se Vikča produkce celé té záležitosti. "Já to pouštim, jo?", natáhla se ruka Vikči k mobilu.

Obě holky se uprdelily na křeslech a já si zase loknul dárku z Plzně.

"Ahoj lidi. já sem Vikča a tohle je Sába. Vítáme vás na našem kanálu."

"Povíme vám, co je u nás novýho, viď, Sábo?", koukla Vikča na Sábu a našpulila rty po vzoru jejích vzorů z oblasti showbyznysu.

"Máme tu novu vietnamskou restauraci", oznámila Sába do objektivu mobilu a rukou ukázala na hůlky zapíchnuté v jejim drdolu.

"Co sis dnes dala k obědu, Sábo?", zeptala se Vikča.

"Měla jsem krevety s rajskou a nudlema. Bylo to výborný, lepší než ve školní jídelně ta rajská.", zhodnotila kvalitu nové vietnamské restaurace Sába jitrnice.

"A měla jsi i kokosový nápoj?", položila zvídavou otázku Vikča a Sába si potáhla ramínko od podprsenky.

"Samozřejmě. To se ke krevetám hodí.", řekla Sába a dodala: "Co mám ještě říct?"

"A kdo tam s tebou byl? Nějakej tvůj přítel?", zjišťovala reportérka Vikča.

Sába se chvíli ošívala. Zřejmě nechtěla prozradit, kdo je jejím přítelem a tak ze situace vybruslila sdělením, že "byla jsem tam sama, potřebovala jsem být chvíli sama."

"A jakej krém používáš?", přeskočila Vikča z tématu rajský s krevetama do tématu péče o pleť.

"Vyživovací", oznámila Sába. "Každý den ráno ho nanesu na obličej a rozetřu."

"A značka?", jela už Vikča v komerčně laděném přenosu.

"Oreál mám. Ve skleničce za tisíc korun.", neváhala Sába s odpovědí.

Plzeň chladila a uši si lebedily.

"A podprsenka má jako značku?", jela Vikča v akci jako pravá jůtůberská zpravodajka.

"Pepe Džíns, taky za tisíc korun. Chcete jí vidět?", stáhla si z hrudi Sába tílečko a ukázala všem podprsenku, která pro neznalé mohla vypadat jako dvakrát přeloženej kapesník.

"Počkej, Sábo, otřu mobil, aby to bylo líp vidět.", upozornila před pucováním skla mobilu Vikča Sábu a display otřela tučnýma prstíkama.

Když bylo dopucováno, Sába opět stáhla nátělník až ke stehýnkám a znovu všem divákům ukázala svůj kapesník za tisíc korun.

"Je skvělá", vydechla Vikča, "... co mám řikat dál?", dodala.

"Tak se mě zeptej, jestli se těšim na prázdniny, třeba.", napověděla Vikče Sába.

"Těšíš se na prázdniny, Sábo?"

Těšim. Pojedeme k moři.", pronesla Sába romanticky.

Vikča chvilinku mlčela a pak spustila: "K moři? Tam přece nejedete. Pojedeš zase k babičce do Klatov, ne?"

"Ty si blbá, Vikčo. To je přece všechno jen jako. Jakože pojedu k moři, ne? Aby mi záviděli."

"Aha.", pronesla zahanbeně Vikča, "a k jakýmu?"

"Do Švýcarska přece.", pronesla s jistotou v hlase Sába. "Tam maj ty nafukovací palmy a výbornou zmzlinu."

"Ale tam nemaj moře. Tam maj jen hory.", poučila Sábu Vikča.

"Ne ne, tam maj skrytý moře právě v těch horách. Nikdo o něm neví.", nedala se Sába.

"Protože můj táta je pilot, kterej nad tim mořem lítá, tak o něm ví.", dodala Sába.

"Ale tvůj táta neni pilot. Tvůj táta je přece řidič autobusu.", usvědčila ze lži Vikča Sábu.

"To je jen jako, přece. Ty taky nejsi krásná, jak o sobě řikáš do jůtůbu.", zasadila Sába Vikče pěknou podpásovku.

"A ty si taky hnusná. Já to vypnu." a cvak, prstík Vikči zastavil nahrávání rozhovoru a mobil zmizel v její tašce. Vikča se pak zvedla z křesílka a řekla: "Už s tebou nekamarádim, protože to nemá cenu."

Sába zůstala sedět, tílko už měla zase přetažený přes kapesník za tisíc a za Vikčou ještě vykřikla: "Tak si di, Anička má stejně lepší mobil, než je ten tvůj..."

A bylo po vysílání. A bylo po plzničce a Stelle se už chtělo domu.

...

Když jsem se vrátil k práci na zahradě, vzpomínal jsem na to, jak holky v době našeho dětství nežily jen "jako". Pištěly, když jsme jim stahovaly trička. Skákaly panáka, nebo šily šatičky pro panenky. Nebo si četly Mateřídoušku a házely si červeným gumovým míčem s bílejma puntíkama. Všechno bylo pravý, ne "jako"...