Copak sem ňákej vychrtle?

"...no, tohle léto je to fakt šílený. Copak jsem nějaký hovno, aby si na mě tak pochutnávali?", takhle nějak probíhal dialog, který jsem vyvolal docela obyčejnym dotazem: spěj mouchy? Dialog, který rozhodně není pro muší váhy...

Netušim, jestli je to tim mokrym létem, nebo tim, že jsem se z města hnul na vesnici, ale much je letos jako much. A žijou furt! Nespěj. Teda aspoň v místě, kde teď spim já.

A tak jsem tohle téma nahodil mezi ta, že málo volám, že jsem ještě nebyl u toho zubaře a že by mi rozhodně neublížila nějaká manuální práce...

"Taky máte tolik much?", zeptal jsem se, abych odvedl pozornost od všech "zbytečných" dotazů, které maminky kladou jakou mouchy vajíčka. Neúnavně. Pořád dokola.

"Copak sem ňákej "vychrtle", zeptej se toho tvýho internetu, čoveče.", snažila se matka odbýt holaj solaj můj aktuální problém.

"Cože?", lapal jsem po dechu a obdivoval matčinu schopnost odklonit téma mé otázky absolutně hovadskou odpovědí.

"Vychrtle? Co to znamená?"

"No, co by to asi tak znamenalo? To byl ten chytrej chlap, co vymyslel kontaktní čočky, přece. Vlastně Wichterle, viď?", upravila máma pár písmenek a z "vychrtleho" byl najednou slavný český vynálezce.

"No dobrá, tak tohle bysme měli a teď zpátky k mouchám - máte jich taky tolik?", trval jsem na svém tématu.

"A víš, že jsem o tom nedávno taky přemejšlela. Napadli mě ale komáři. Taky sem si řikala, že ty kurvy snad letos vůbec nespěj. A já pak taky ne.", rozčílila se máma do telefonu.

"S komárama u nás dobrý, ale much je...", nestačil jsem doříct, "jak nasráno, viď?", odvětila matka.

"A taky nespěj, se mi zdá.", přitakal jsem. "Koupil jsem mucholapku. Nejdřív jsem se do první, při jejím rozbalování, zamotal a zapatlal se i na krku...", a matka byla opět rychlejší a suše dodala: "Ti už léta řikam, že by ti manuelní práce jen prospěla, protože si jako hrom do police, když máš něco udělat rukama, a ne jen hlavou.", byl jsem opět podroben nekompromisní kritice.

"A pomáhá to?", zeptala se hned na to lísavě.

"Houby. Celej den kolem tý mucholapky lítaj a nic. Jako by na ně vůbec nekřičela "mouchy, snězte si mě... . A večer, jen co zalehnu do postele, mám pocit, že je něčím aktivuju, protože začnou s náletama. Všimla sis někdy, že když přilítaj z dálky k posteli, zní to jako zvuk letících bombardovacích perutí?"

"Přesně. Ale proč neletěj někam ven, viď? Copak sem ňáky hovno, aby si na mně ty mrchy tak pochutnávaly? Dyť se každej večer meju!"

Její specifikace důvodů muších ataků mi udělala radost.

"Taky si nepřipadám jako pán much.", zlehka jsem do tématu zasadil název knížky spisovatele Goldinga. To sem si ale naběh!

"Myslíš ten malíř?", pustila máma z pusy hala bala další nelogickou odbočku od tématu.

"Jakej malíř zase, proboha, Zorino!"

"No ten, co nakreslil to křičení, nebo jak se ten obraz jmenuje."

"Máš na mysli Muncha.", upřesnil jsem a vlastně tak trochu zajásal, jak má jedno písmeno sílu změnit význam původně plánovanýho slova.

"No tak Munch, no bóže.", nedala se matka.

"To si taky mohla říct Mucha."

"A proč bych nemohla? Moucha se určitě po moravsky řekne "mucha", ne?", byla matka konzistentní v matoucích odbočkách.

"No, to je jedno. Ale much máte taky hodně?", byl jsem zase konzistentní já, protože téma bylo moje a matka, jako parťák v dialogu, nesměla dostat šanci se tématu vyhnout.

Jenže to by tou matkou nesměla bejt Zorina!

"Ježiši kriste!", skoro zvolala, "...kostka másla u nás stojí skoro čtyřicet korun, magoři podřezávaj kněží přímo v kostele a chlap s odbarvenejma vlasama bojuje o post prezidenta Ameriky a ty se mně ptáš na takový hovadiny."

Takže, prosim vás, je u vás letos taky tolik much???