Co ženská prožívá, když se ten její v hospodě ožírá?

Exituje "Desatero", existuje Pythagorova věta a Mendělejevova tabulka prvků. A existují i autorky, nebo vykladačky pořekadel...

"...ale prosim tě, nevykládej kraviny. Celej den mlčíš a pak mi řekneš, že deš večer do hospody. Navíc s Jelínkem!", rozparáděná pani, navlečená do bundy s kapucí obkrouženou napodobeninou hnusné kožky a s nohama do X tak, že s přehledem konkurovala konstrukci zrekonstruované věže pražských Emauz, nebyla k zastavení. "Proč si to pivo někdy nedáš doma se mnou?"

Chlapík vedle paní Emauzový mlčel. A usmíval se.

"To tě nikdy nenapadlo, že jo? Víš vůbec, co ženská prožívá, když se její chlap vožírá v hospodě s dalšíma kumpánama? Nevíš. Kdybys to věděl, tak bys to nedělal. Vy ste takoví sobci, že se vůbec divím, že jste ještě nevyhynuli."

Na Prahu, po dnech bílých jako jogurt rozředěný odstředěným mlékem, svítilo slunce. Nebe bylo modrý jako trenky na gumičku, kterou nosily holky v době mé docházky na základní školu a jaro, období milenců, bouchalo na dveře se stejnou intenzitou, s jakou paní Emauzová tepala do usměvavého muže vedle sebe.

"Choděj snad ženský s ženskejma do hospody, lijou do sebe pivo a vykládaj si o hormonálních poruchách? Každej tejden čtyřikrát a pokaždý nejmíň dvě hodiny? No? Choděj? Posloucháš mě?"

Chlápek vedle paní vystřelovačky slov postával jen tak, hala bala, s rukama v kapsách kabátu. Vůbec se na ženskou nedíval a ... nepřestával se usmívat. 

"No...a usmívej se! Když chlap nemá argumenty, tak buď mlčí, nebo odejde nebo se usmívá." nezmírnila kadenci svých slov paní Emauzová.

"A Kája má zase zpoždění a je mu úplně jedno, že tu na něj čekáme venku na mrazu.", jela dál jak sentinel. "Celej ty. Celej!", zahartusila ještě, vytáhla z kapsy bundy s kožkou kolem kapuce cigarety a jednu si zapálila.

Kájův tatínek v klidu observoval okolí a jeho vlídná usměvavá tvář doprovázela ženy procházející kolem něj.

"To jste si s tím Jelínkem ještě nestačili všechno říct? Za padesát let? Co si pořád u toho piva vykládáte?", z pusy jí slova jela rychlostí shikansenu kombinovanýho s parní lokomotivou - to jak z pusy vyfukovala kouř z cigarety. "A nemysli si, že se zase vypaříš abych si toho nevšimla. S tim teda dneska rozhodně nepočítej.", vyfoukla kouř, nafoukla tvář a lehce se od zřejmě manžela otočila - k němu zády.

Chlápek nic. Žádný vysvětlování, žádná obličejová mimika pokory nebo studu. Postával dál s rukama v kapsách a s úsměvem na tváři.

"A taky bys měl dát už konečně do opravy tu sekačku, protože za chvíli začne jaro a já to teda sekat kosou a srpem odmítám.", mluvila Emauzová zády k manželovi směrem do davu kolem.

Ani sekačka chlapíka nerozmluvila. Byl jsem hrdej na jeho konstatní úsměv a nenasranost, přestože by na ni měl po slovním ataku paní Emauzové rozhodně nárok.

"Takže nic, jo?", otočila se zpět tváří tvář paní k pánovi. "Posloucháš mě vůbec?", pronesla evolucí nedobrušovanou větu a pravou dlaní zajela pod šálu omotanou kolem krku usměvavýho chlapíka.

"Ahoj mami, promiň, zasekla mě porada", ozvalo se v tu chvíli u mnou pozorované dvojice a usměvavá kopie chlapíka, jen v mladším provedení, vrazila paní Emauzový vřelou pusu na tvář.

"No. Že deš.", nebyla dál líbeznou paní Emauzová, "čapni dědka za ruku, ať se nám neztratí. Zase nechal doma naslouchátko."