...co vy tady takhle při mlíku?

Mírnej opar nad střechama domků kolem dává jasně najevo, že léto stárne a co nevidět umře.

Kousek ode mě sedí na lavičce stará paní, v jedné ruce třímá rukojeť od kárky v druhé hliníkovou hůlku lehkou jako prdnutí slepýše.

Druhá stejně stará postává u lavičky, stejná hůlka, podobná zástěra a stejně pochystaný vlasy - nečesaný, jen tak lehce pohlazený dlaní.

"Von byl věčně sám. Ale vařit uměl dokonale.", říká ta co stojí a ta co sedí jen tak pokyvuje hlavou.

"Zlatej chlap, škoda ho.", řekne s menším povzdechnutím a já usoudil, že "zlatej chlap" v odchodu ze světa předehnal skon letošního léta.

Zakousnu se do špičky vypečenýho rohlíku a dělám, že neposlouchám, i když mám uši nastražený jako fenek berberský

Lidi vcházej do kvelbu s prázdnejma igelitkama a odcházej z nich napakovaný, jako by měla začít válka.

"... a co vy tady takhle při mlíku?", slyším najednou z lavičky okupované dvěma vypravěčkami.

"Já?", přeptám se pro jistotu.

"No vy!", usměje se ta sedící, "copak tu někdo další pije mlíko, viď, Jindřiško?", koukne na svojí kamarádku.

"Jen tak sedim a snídám.", odpovím zdvořile jako Mirek Dušín z Rychlých šípů.

"A vy ste odsud?", zeptá se Jindřiška a lehce našteluje svoje tělo k místu, kde sedím já.

"Jo jo, odsud. A vy?", zeptám se.

"Odsud. Odkud jinud bysme byli?", zahlaholí Jindřiška, "ale vás neznáme."

Z kvelbu vyběhnou dva kluci, už nemaj trenky, ale jsou v teplákách, protože ráno je studený jako náhrobní kameny o Dušičkách.

"Já sem zezdola, z růžovky.", upřesním pro Jindřišku a její kamarádku místo mýho přebývání.

Chvilku ticho.

"Ale nevypadáte na to.", vyjádří se k mé odpovědi paní sedící na lavičce.

"Vypadáte totiž", upřesní Jindřiška, "jako vesnickej."

Tohle sdělení mi udělá radost. Vypadám jako další z těch, co bydlej na vesnici. Asimilace potvrzena.

"A to jste doma sám, že snídáte takhle venku u krámu?", zjišťuje Jindřiška můj stav.

"Nejsem sám, ale nikam nespěchám a tak si posnídám tady.", odpovím zdvořile.

"A kolik vám je?", pátrá sedící.

"V říjnu mi bude padesát čtyři.", odpovídám, aniž bych tušil, kam svejma otázkama sedící směřuje.

"Jako von, viď?", řekne Jindřiška a s pozdviženým obočím se podívá na svoji kamarádku.

"Jako kdo?", ptám se logicky.

"No jako Váša. Taky mu bylo čtyřiapadesát. V pondělí umřel.", řekne lakonicky.

"Aha.", lehce se otřesu, "tak to je mi líto.", kousnu do rohlíku a krabici nahnu k puse.

"No jo, lidi umíraj, víte?", dodá další z životních zkušeností a pobídne kamarádku na lavičce, "šoupni se trochu, já se posadim."

"A na co umřel?", zeptám se, protože v tu chvíli neumím najít jinou otázku.

"To vám právě bylo tak divný. Normálně žil a pak umřel.", řekne Jindřiška.

"Ani snad nebyl nemocnej.", dodá kamarádka s hůlkou a pohledem kopíruje auto projíždějící kolem. "Jede jako blázen."

První rohlík končí a tak ze sáčku vytahuju druhej.

"Vy jste zdravej?", zeptá se sedící.

Že budu při končícím létu, rohlíku a mlíku dotazovanej před konzumem na můj zdravotní stav dámama, který neznám, mě překvapuje.

"No snad jo. Ale jeden nikdy neví, že jo?", popíšu svůj aktuální stav fyzický a lehce se otázkou "kdo ví", šmrcnu i o duševno.

"No, podle toho, co snídáte, tady budete ještě dlouho.", řekne s rozvahou Jindřiška, "a jak se vám tu bydlí?", dodá.

Půlka druhýho rohlíku je pryč a krabice s mlíkem zlehkne.

"Je tu fajn.", odpovím s plnou pusou.

"No bodejť by ne, když jste v růžovce, tam je pěkně, řikali lidi ze vsi, že tam máte pěknou zahradu", řekne sedící.

"Tak se přijďte podívat.", pozvu moje nový kámošky.

"Vy byste nás tam pustil?", udiveně na mě koukne Jindřiška. "jako holky jsme si tam chodily hrát do stájí. Uprostřed byl hnuj a lítalo tam hodně vlaštovek.", začíná rozkrývat bývalé časy místa ta místní.

"Hnuj už tam neni a vlaštovek taky moc ne.", popíšu zahradu, kterou si "holky" pamatujou z dětství. "Kdy přijdete?", zeptám se obou.

"Vy byste nás tam fakt pustil?", ptá se podruhé Jindřiška.

"A proč ne?", zjišťuju důvod, proč bych dvě dámy o hůlkách nepustil tam, kde si jako holky hrály na hnoji a honily vlaštovky.

"Protože tam bydlej samí boháči z Prahy.", řekne lehce nasupeně sedící, "ale vy vypadáte jako vesničan."

"No", začnu zlehka, protože trošku nevím, jak pokračovat, "voni se ty Pražáci museli setsakra zadlužit, aby mohli bydlet v takhle krásný vesnici s tak milejma sousedama.", podkuřuju, co to de.

Jindřiška se zapýří, poposedne a řekne: "Vy s náma koketujete, pane!" a rozesměje se nahlas tak, že vyplaší brabčáky ozobávající drobky z rohlíku, co mi padaj od huby na zem.

"Dejte si na ní pozor, milej pane, vona je už dvojnásobná vdova.", pronese se stejným smíchem z pusy paní sedící.

"Nevíte, kdo tady ve vsi prodává vajíčka, nebo kuřata, nebo králíky?", kuju železo, dokud jsou holky ještě žhavý.

"To už všichni kupujou v Tescu.", dostane se mi odpovědi od Jindřišky, "kdo by se s tim sral..."

...takový to idylický ráno na vsi u konzumu. Nikam se neženete, protože vás netlačej povinnosti a tak si u stolu před kvelbem dáte rohlík a mlíko k němu přímo z krabice a hodíte řeč s novýma sousedkama.