Chtěla jsem změnu a dostala jsem od života pět mínus!

Dokud je naše mámy blbnou (nemyslim hloupnou pod tíhou jejich let!) je to dobrý. Dokud nejsou jejich hlavní náplní života informace o Simoně nebo Felixovi, můžete bejt klidní.

Pokaždý se mámy, když spolu mluvíme, ptám, co vařila. 

V posledních letech se její odpověď proměňuje v ustálený tvar: "já už toho moc nenavařim", nebo "já už mám za svuj život odvařeno".

Je pravdou, že se její styl vaření v posledních letech změnil. Nacpe často do hrnců nebo kastrólů až apokalyptický kombinace toho, co se samostatný dá normálně jíst a "vytvoří" z nich jídlo úplně nové, které ani moc neosolí, protože sůl je vrah - jak říká.

Tahle její činnost nemá lautr nic společnýho s fusion cuisine. Jen tak hrábne do lednice, vyrve něco na zahradě a přidá vždycky nějakou absolutní šílenost. Hodí do hrnce, protáhne horkem, zaleje vodou a je to.

"Nemám už tolik času, abych zbytek život trávila u sporáku", řekla mi nedávno a měla recht.

"A co jsi, Zorinko, včera dělala k večeři?", padla ke konci posledního rozhovoru moje obligátní otázka, hozená spíš jako tradiční, než jako zvídavá.

"Jo, chlapče", začala záhadně, "měl bys z matky radost. "Včera byla fjúžn kusin. Řekla jsem si, že chleba s máslem a rajčatama po třetí k večeři by už mohlo smrdět rozvodem a tak jsem upekla sekanou."

"No to je mi teda fusion...", poznamenal jsem opovržlivě, "i když uznávám, že šiška upečenýho mletýho je u tebe teda výkon", pochválil jsem mámu ihned po vyřčené výtce.

"To neni všechno, počkej.", navnadila mě. "Na zahradě jsem vyrvala ze záhonu celer a nakrájela ho na hranolky. Ty sem nasypala na plech, zakapala olivovym olejem a upekla spolu s tou sekanou."

"Nooooo", lapal jsem po dechu, protože tolik kreativity u kuchyňský linky bych od matky nečekal.

"To čumíš, co? A to pořád neni všechno.", rajcovala mě dál.

"Byly klíčky? Nebo tempeh?", chtěl jsem bejt překvapovanej i dál.

"Byl hruškovej salát se šťovíkem!", uzemnila mě naráz.

"Ježiši kriste, co se stalo? Hodláš se zúčastnit nějaký soutěže v kreativnim vaření a začala jsi trénovat?", vyzvídal jsem.

"Starou belu. Řekla jsem si, že mu udělám radost. Aby si nezačal myslet, že má doma línou ludru, která už dokáže namazat jenom chleba máslem a chodidla indulonou.", vysvětlila mi máma její důvod ke změně.

"No teda, Zorino, mám z tebe fakt radost!", vyjela ze mě upřímnost stejně mile, jako vyjela snaha z mojí mámy vylepšit letní menu.

"A pak jsem to krásně naaranžovala na talíř. Hranolky z celeru byly krásně zlatý, skoro jako nějaký kubistický červíčci. Sekaná se povedla - procpala jsem ji všema bylinkama, co jsem našla na zahradě. A hruškovej salátek se štovíkem byl rajcovnej až hanba."

Představoval jsem si tu kombinaci na talíři a sbíhaly se mi sliny. Pavlovův čokl hadr.

"A jak mu to chutnalo?", chtěl jsem vědět, protože jenom představa tý talířový krásy byla najednou málo. Potřeboval jsem slyšet slova, která popsala konzumaci toho všeho na moji matku tak nezvyklého.

"Nejdřív přehodil vidličkou po talíři pár hranolek a zeptal se, co to je.", začala máma opatrně, jako by smutně, ale jak ji už celý ty leta znám, vím, že se už v tu chvílí smála - jen ne nahlas.

"Tak jsem mu řekla, že hranolky. Kousnul do jedný a zase se zeptal, co to je.", pokračovala máma, "a já musela s pravdou ven, že celerový. Podíval se na mě tak, jako bych před hodinou uškrtila v místní školce celou třídu čtyřletejch dětí a nabral na vidličku hrušku s listem šťovíku." To se už máma pousmívala.

"No, to musel čumět.", reagoval jsem.

"No čuměl. Víc teda čuměl, než jed, ale nakonec se odhodlal a polknul i tu hrušku.", už se smála naplno.

"A co řek?", trápila mě zvědavost.

"No nic. Jenom polknul a mlčel.", řekla naoko smutně máma. "Pak ještě udělal jedno nadhození hranolky, ale nechal jsi dopadnout zpátky na talíř a zakrojil se do sekaný."

"To nejlepší na konec", řekl jsem v naději, že na upečenym mletym s bylinkama se nedá nic zkazit.

"No právě... tim jsem to celý posrala.", zabila jedním sdělením matka můj předpoklad. "Já to mletý prolila omáčkou hoisin, protože jsem nechtěla solit, abysme se nepotili."

"Takže všechno na....", nechtěl jsem matku ranit a sprostý slovo jsem v hubě zakotvil někde u mandlí.

"Přesně tak. Dvě hodiny příprav v hajzlu, hranolky se šťovíkem a hruškama jsem odnesla nahoru Zdence pro králíky a sekanou jsem při špacíru lesem vysypala u kaliště, kde se slejzaj kanci. Ať si šmáknou.", řekla odevzdaně, vesele a bez jedinýho zašmodrchání smutku v hlase máma.

"Chtěla jsem změnu a dostala jsem od života pět mínus.", pokračovala. "To je tak, když nedáš na srdce a jedeš jen podle rozumu. Ale nelituju. Teď už vim, že spolu sekaná a hoisin omáčka fakt neladěj."

"A já tě mám za tu odvahu echtovně rád.", řekl jsem hodně nahlas, aby mě máma slyšela.

"To máš jako s tim prejtem", přeskočila máma od tématu rychle jako se změnilo počasí v pondělí. "Prejtem?", tápal jsem. "No, ten pochod pro holky s holkama a kluky s klukama.", odpověděla. "Pridem, myslíš.", upřesnil jsem. (šlo jen o takovej dovětek - prejtem ani Pridem se nezavděčíš všem).