Chlapa v šatech poznáš, i když zrovna nejsi na maškarnim

"Ten chlap mi připomínal Helenu Fibingerovou v době její největší koulařský slávy. Tak si umíš představit, jak vypadal...", spustila matka příběh o nové známosti.

Po Zorině jsem zdědil všechno to, co na ní mám rád. Měl jsem svýho času rád i její prsa, ale ta mi do vínku naštěstí nepadla...

"Autobus mi frnknul před očima rychle jako malej kluk, kterej třicátýho června vypadne naposled ze školy. Byl to švunk. A další mi jel až za hodinu, kafe jsem už měla a tak jsem se jen tak courala městem a pak jsem si sedla na lavičku a pozorovala lidi. Znáš to přece. Tohle máme oba rádi."

Pozorování - jedna z mých vlastností zděděných po matce.

"Po ruce sem měla pytlík třešní... víš kolik stály?", skočila Zorina, jak je jejím zvykem, z pozorování do hodnocení.

"Nevim, ale tobě všechno drahý, tak se neptám."

"ŠEDESÁTDEVĚT korun", vykřikla máma, až se mi zkroutilo ucho, "voni je snad trhali v Himálaji a vozili sem do Ústí po jednom kusu, jinak si to, čoveče, vysvětlit neumim."

"A to je všechno?", zeptal jsem se dosti nekorektně.

"Máš mě už za tak nedostatečnou, že bych si s tebou vykládala jen vo třešních?"

"Tak pokračuj a třešně nech do bublaniny.", snažil jsem se zkrátit téma ovoce.

"Do bublaniny? To bych ji spíš narvala lanýžema, než těmahle třešněma!", zhodnotila matka možné zpracování peckoviny, jejíž cena ji zvedla přímo do oblak.

"Tak...?", nechal jsem otevřené pole.

"No a pak šel směrem k lavičce chlap, kterej vypadal jako Helena Fibingerová v době její největší koulařský slávy."

Musim přiznat, že TOHLE bylo mnohem zajímavější než třešně.

"Byl to chlap, ale v šatech. A chlapa v šatech poznáš, i když zrovna nejsi na maškarnim.", řekla Zorina.

Máma má holt odpozorováno...

"Chroupu tam ty třešně, pecky plivu do kelímku vod kafe a ten chlap jde kolem, kabelku má lepší než já a řekne: "Dobrou chuť."

"Vychovanej.", odpovim mamince tak, jak si asi představuje.

"Jo, hochu, vychovanej.", polepebedí si matka v odpovědi a pokračuje.

"Von vychovanej a já mluvná, tak jsem poděkovala a šup...chlap v šatech si sedne vedle mě, kabelku dá na stehna, nohu - von totiž neměl nožku - hodí přes nohu a já jen čumim, jak perfektně má namalovaný nehty u nohou."

"Ty vado. To bych si přál.", odpovím jedním dechem.

"Namalovaný nehty u nohou? Neděs mě. Myslim, že tvuj život je zajímavej už dost."

"Nééééééééééé! Aby si vedle mě sednul někdo takovej, to bych si přál."

"No, hochu, upovidaná byla Zdenka až hanba."

"Zdenka?"

"Jo, Zdenka. Sedla si (matka přešla do ženského rodu) a řekla: Já sem Zdenka a podala mi velkou dlaň s nehtama ještě líp napatlanejma, než na těch nohou."

"To víš, když změna, tak pořádná.", přihodil jsem polínko do ohníčku.

"Víš jak sem se styděla za ty moje ruce od hnoje a hlíny? Teda, byly umytý, ale i tak...", postěžovala si Zorina.

"Takže Zdenka a Zorka. Hezky se to sešlo. Jak to bylo dál?"

"No tak jsme se představili a já jí místo chleba se solí nabídla třešně a ukázala jí kelímek, aby ty pecky neplivala kolem. Víš, jak to chlapi maj, že jo? Sukně tohle nezmění."

"No a dáááál?", žadonil jsem.

"Jsem jí řekla, že mi ujel autobus a Zdenka na to, že to je špatný, protože asi nejsem zdejší a chtěla se mě zeptat, kam má večer jít, protože je v Ústí poprvé. Chápeš, že někdo jede jen tak do Ústí a v autobuse se z kalhot převlíkne do šatů? A takovej zajímavej člověk si sedne vedle mě v parku na lavičku a jí se mnou ty moje strašně drahý třešně?", sypala ze sebe máma otázky stejně rychle, jako vyletěj vosy z hnízda, když ho propíchnete klacíkem.

"No tak to je pech. Co ty bys jí asi doporučila, kam jít večer?", napadlo mě nahlas.

"A vidíš, doporučila.", poznamenala Zorina až lehce lstivě.

"No to mě teda zajímá.", oplatil jsem stejnou mincí.

"Já jí řekla, ať jde radši brzo spát a ráno si přivstane a vyleze na Větruši a podívá se kolem, když je východ slunce."

"No tě prsk teda.", zahučelo ze mě. "Co na to Zdenka?", nenechal jsem téma ležet ladem.

"No vona na to, že by to šlo taky tak, že by na tu Větruši šla přímo z nějakýho baru, ale že prej takovej nějakej nemůžu doporučit, protože mi ujel autobus, tak asi nejsem z Ústí. Víš jak mě nakrkla? Asi mě považovala, i když sem ty pecky plivala do kelímku, za nějakou vesničanku!"

"A nejsi?", nedalo mi zase.

"Jsem. Ale taky jsem chodila po barech a ráno domu.", vyjelo ze Zoriny. "Ale málo kdy...", dodala smutně.

"Takže jak to celý dopadlo?", nechtěl jsem dál poslouchat matčiny stesky na to, že v mládí příliš nepařila.

"Jedli jsme ty třešně a vona byla fakt zábavná, že přej takhle si vyjede do cizího města, protože tam jí nikdo nezná a užívá si."

"A co ty na to?"

"No co sem jí asi tak, prosim tě, mohla říct?", naštvala se Zorina.

"Nechci odhadovat, rád bych to slyšel od tebe.", poprosil jsem jako malej klučík o kulatý lízátko.

"No, řekla jsem jí, že dělá dobře. Protože dělá to, co chce a to má pak hned člověk v hlavě jako ve sklenici s medem."

"Ve sklenici s medem???", lehce jsem matku přerušil.

"No. Krásně, sladce, příjemně mazlavě. Takovej člověk se nešklebí. Protože mu je prostě dobře, ty mameluku."

"A co na to Zdenka?", zajel jsem zase do rozjetých kolejí.

"Jedla ty třešně, ty drahý třešně, pecky na střídačku se mnou plivala do kelímku, co sem držela v mojí ruce a řekla, že by chtěla mít takovou mámu, jako sem já."

Smál sem se na plno, probudil Stellu a máma na mě do telefonu řvala: "Co se smějéééš? Co se smějéééš?"

Když jsem se uklidnil, odpověděl jsem: "Hele, Zorino, to by tada byla ségra, co?"

"No práááávě", smála se už i máma. "Tak se jí řekla, že už doma mám jednoho teplýho syna, kterej má bráchu, ale sestru ještě ne a že se ho musim zeptat."

"Nene! Nenéééééééé!", dusil mě zas smích.

"A to víš, že jo. Jen ať si taková ženská nemyslí, že jenom vona může mít chvílema pech. Takovejch lidí na světě běhá. A když takoví poznaj, že nejsou sami, tak je jim taky hned líp. A ... ", nedořekla...

"...maj pak v hlavě jako ve sklenici s medem.", doplnil jsem.

"No, přesně tak. Teplej, ale chápající. To je dobrá kombinace.", potvrdila máma moji domněnku o zakončení povídání se Zdenkou.

"No a pak, hochu, ten čas tak letěl, mi jel autobus. Tak jsem se zvedla a řekla, že musim domu a Zdenka ještě seděla a tak jsem jí dala ty třešně, ten zbytek a řekla jí, ať jde teda brzo ráno na Větruši. Že neznám žádnej takovej bar, ze kterýho by se tam mohla ráno vydat a taky ať sní ty třešně, že byly drahý. A rozloučila sem se a šla sem. Von mi jel ten autobus, ale to už sem ti řikala."

"Já to uplně vidim.", zvolal jsem nadšeně. "To je ranej Forman!"

"Nevidíš, hochu, všechno. Mám tě od Zdenky pozdravovat."

---

Takže..., až budete někdy sami kdekoliv sedět a přiblíží se k vám chlap, kterej je převlečenej za ženskou, nebo ženská, která je převlečená za chlapa, neodcházejte. Po popovídání si s takovejma můžete mít v hlavě jako ve sklenici s medem. Krásně, sladce, příjemně mazlavě...