Česko nepotřebuje Superstar, vystačí si s Českou poštou

Po delší době jsem se nechal pohltit "tempem" České pošty. Doufat v tempo v ní je ale stejné, jako věřit v Eskymačku, která si listuje v katalogu plavek Victoria Secret.

Máte v úmyslu poslat dopis. Už ho máte napsaný a složený, ale doma nedohledáte ani jednu poštovní obálku a tak, bláhovec bláhový, vyrazíte jen tak tam, kde by neměl být problém ji koupit, dopis do ní vložit, olíznout hnusný lepidlo na jejích chlopních, napsat adresu, obálku předat pošťačce, zaplatit a jít.

Nedělejte to! Zklamání z procesu odeslání dopisu bude zdrcující.

Přesilovka, kterou hrají klienti České pošty proti klidným a pomalým dámám za šaltrem, je víc hrou o nervy, než hrou v přesilovce.

Trestné lavice v hale pošty byly plně obsazené. Osadili je stejní optimisté, jakým jsem já. 

Z mašinky u vchodu vyjelo na papírku vytištěné číslo 879! Taková hodnota vás chvíli před devátou ráno překvapí. Nebo vyděsí - jak se stalo v mém případě.

Na displejích rozesetých po hale svítila čísla 9, 152, 87 a 869. Proniknout do oné logiky jsem se nesnažil. Řešil jsem obálku.

Opatrně, s úsměvem na tváři a s doširoka se zájmem otevřenýma očima jsem se u okénka, před kterým nikdo nestál, zeptal sedící paní za šaltrem, jestli mi prodá obálku.

"To si musíte namačkat na strojku šipečku s názvem "ostatní služby" a tam si obálku koupit.", zaznělo stejně mile, jak mile jsem se já zeptal.

Vrátil jsem se ke strojku, šipečku jsem stisknul a vyjel mi papírek s číslem 356! 

"... a do prdele", napadlo mě v duchu a našel jsem si místo na trestné lavici poblíž vchodu do haly pošty. V ruce jsem držel dva herní žetony. Jeden s číslem 879, druhý s hodnotou 356. Od mého příchodu na poštu uplynulo asi 5 minut.

"Milane, tady jsem", zamávala paní z jiné lavice na muže, který se přidal do týmu přesilovky.

"Jak dlouho budu ještě čekat?", zařval asi hodně naštvanej Milan. "Už tu tvrdneš čytřicet minut!"

Tohle sdělení zafungovalo hůř, než kdyby mi v tu vteřinu někdo v davu lidí stáhnul kalhoty i trenky a do rozkroku nekompromisně zasek motyku na okopávání brambor.

"Mám stošedesát jedna, už to bude. Dej si venku cigáro.", snažila se situaci zlehčit úsměvem ta, na kterou venku čekal Milan. Milan odešel. Já zůstal sedět.

Čísla na displejích blikala a sem tam se některé proměnilo v číslo s vyšší hodnotou. Sem tam...

Hráči na trestných lavicích přehazovali jednu nohu přes druhou, klepaly v rukách svíranými složenkami a obálkami a většinou stoicky mlčeli. Jejich obočí se ale pohybovala a vlnila jako klubka nervózních úhořů. Dvě děti hrály na honěnou a dítě v kočárku postavené v rohu řvalo, jako kdyby mu do sunaru přilili chilli sauce.

Čekal jsem a ladil jsem si ve mně proudící energii, která se po cca 20 minutách měnila na nasranost.

879 se rozblikalo. ZRADA! Nemám obálku! 356 ještě neblikalo a při kontrole čísla v této linii jsem snadno zjistil, že jen tak brzo nezačne blikat.

Sophiina volba hadr proti té mé. Riskovat a čekat na blikající číslo pro obálku, nebo se vydat k šaltru a obálku z paní pošťačky případně přímo vymlátit??? Vstal jsem. Bylo rozhodnuto. Postavil jsem se k šaltru a operace "dopis" se dostala do druhé fáze.

Na předlouhých fialově zamatlaných nehtech měla blýskavé kamínky a první co mě při pohledu na ně napadlo bylo: nepřekážej jí při vytírání zadku?

Začal jsem opět mile a přívětivě. "Nemám obálku, tohle číslo se ještě nerozblikalo", zamával jsem žertovně lístkem s číslem 356.

"No tak si připravte asi sedum až deset korun a ja se podívám, jestli jí tu vůbec máme.", odpověděla mile, líně vstala a zmizela.

Člověk by si mohl myslet, že vytáhnout na přepážce pošty poštovní obálku z šuplíku u stolu, kde sedí poštovní paní, nebude takový problém. Paní ale šuplík neotevře. Paní odejde.  ... a na dost dlouho!

Na displeji nad váma v minuty čekání na paní začne blikat číslo 356. Vaše obálka je na dosah. Musíte ale opustit okénko s číslem 879 a ztratit tak svoji pozici. Paní stále nejde. CO KDYŽ TU OBÁLKU NENAJDE? - napadne vás logicky a strach a panika vás rozvibrují.

"Mám jí", zahlaholí paní pošťačka radostně tak, jako by v rohu odchlípnutého lina našla originál Modrého Mauritia. 

Po půlhodině čekání a nervů se blížíte cíli. "Tak šup šup, strčte to tam, olízněte a šoupněte mi to", zazní téměř lascivní dirigování dominy za sklem polepeným losy a omalovánkami. "Nevidíte, kolik tu mám lidí?", pronese nahlas a uvědoměle tak, aby ji slyšeli všichni na trestné lavici.

Pic kozu do vozu. Předcházející zážitky mi načisto vygumovaly číslo popisné, které je automatickou a potřebnou součástí adresy, jež bylo nutné na obálku vypsat. 2430? 3024? 2340? 2043? Kombinace vám lítaj hlavou rychlostí padajících meteoritů a fialově namatlané nehty s kamínkama začnou nervózně klepat na desku pracovního stolu.

"NO....", lehce nadřazeně vypustí pošťačka z pusy, "jestli si nemůžete vzpomenout, tak se posaďte, někam si zavolejte, dopište to a vraťte se ke mně.", dopoví jedovatě mile a vám je ve zlomku vteřiny jasné, že K TOMU NIKDY NEDOJDE. Svoje půlhodiny vysezené místo prostě neopustíte. Hlava jede na plný výkon. 2430! Jiná možnost se už v hlavě neobjevuje. Vypíšete číslo na obálku a v očekávání ukončení oné tortury s názvem "poslat dopis" se usmíváte.

"Tak to máme....", hodí paní poštu na váhu a ťukne na klávesnici počítače. Na něm naskočí poštovné. "A teď ještě tu obálčičku", zvedne v poštovní obálce můj dopis, zamává s ním do kóje před sebou a zahlaholí: "Jaruško, tahle obálka?"

Jaruška vedle v kóji se otočí a řekne: "Čtyřicet pět"

Moje pošťačka hodí obálku zpět na váhu a zahlaholí: "Díky, kočko!"

Já znejistím. "Čtyčicet pět korun za jednu poštovní obálku? Složil ji snad z kusu papíru přímo Josef Lada?", zeptal jsem se s humorem.

"Kočko, fakt čtyřicet pět? Pánovi se to zdá drahý.", zahlaholí moje pošťačka.

"Kód v ceníku je 45", odpoví kočka Jaruška, aniž se otočí.

"Díky, kočičko, já bych pána obrala. Ale on by se nedal. Že byste se nedal?", mrkne na mě skoro jako zaměstnankyně Cabaretu Darling v horní části václaváku.

"Nedal, to si pište." pořád ještě jedu na vlně optimismu a lovím v kapse drobné. Jak záhy zjistím, je jich málo na to, aby dohromady daly požadovanou sumu.

Sáhnu teda do druhé kapsy, kam jsem po návštěvě bankomatu zasunul pětitisícovku. Bankovku šoupnu do hliníkového žlábku a těším se na vzduch...

"No to si snad děláte bžundu ne? Já nevim, kde ty lidi berou takový prachy. To jste dneska už druhej od rána s pětitisícovkou... Vás bych bych chtěla za manžela, nacpat mi hned po ránu pět tisíc...", začala být pošťačka osobní až familiérní.

Humor a optimismus mi zamávaly a v cukuletu zmizely.

"No? Co mi na to řeknete", laškovala nepokrytě a před obličejem mávala mojí pětitisícovkou. 

"Abyste přestala blbnout, vrátila mi 4.940 korun a já vypadnu. To vám na to řeknu.". Byl jsem úsečný. Stal se ze mě na pár vteřin misogýn.Po té jsem nonverbálně fialovým nehtům za sklem sděloval, že už toho bylo dost a čekal jsem na vrácení peněz.

"A nechcete si koupit čokoládku nebo los, ať to udělá tu stovečku? To se mi bude líp vracet...", zažadonila jako amatérská herečka z Humpolce na přehlídce divadelních uskupení Jiráskův Hronov.

"Nechci ani čokoládku, ani los. Chci poslat dopis. Děkuju Vám.", stal jsem se hrubým nepřátelským misogýnem.

"Ani mně?", zalaškovala naposledy paní za šaltrem.

Zdrceně jsem mlčel, i když slova mi lítala v hubě jako splašené broky vystřelené z deseti malorážek najednou.

Do žlábku se ke mně vrátily dlužné peníze, které na ní vysázela paní se semknutými rty.

"...a čytřiticíse je pět tisíc, že jo? Radši si to přepočítejte, lidi se k nám vracej z ulice a reklamujou to. A na to my už nemůžeme brát zřetel. Víte?", usmála se ještě jednou a mrkala s takovou frekvencí, jako by její tělo navštívila mozková mrtvice.

"Děkuju, je to v pořádku", překonal jsem chvilkové pomatení a rodící se nenávist.

"Tak pěknej den přeju", řekla mile, vstala, srovnala si sukni a řekla: "Já si du dát kafíčko, vy ste mě úplně zničil."

A odešla.

A já taky.

A vy - na poštu fakt jen v krajním případu! Nebo s sebou nějakýho Dostojevskýho ke čtení. Nejlépe Zločin a trest!