Ceny Jindřicha Chalupeckého - asi jsem byl málo zhulenej

Vyhoďte z okna oranžově pomalovanou krávu, na krk jí pověste tranzistorák a do nozder vražte vánoční prskavky. Na vemeno ji vytetujte "JSEM BUZNA" a do zadku zasuňte Trabanta tak, aby mu ven vykukovaly jen brzdový světla.

Zdá se vám tohle všechno jako hovadina? Ale kde že! S takovou máte reálnou šanci získat cenu Jindřicha Chalupeckého určenou výtvarníkům do 35 let jejich věku.

Nejdřív je třeba poznamenat, že umění nemám vystudované a nemohu tedy chápat a vnímat všechny ty drobné nuance, které normální šutr hozený do rohu místnosti dokážou proměnit v umělecké dílo.

A proto, abych pochopil, sleduju současné výtvarníky, jejich práce, jejich styl komunikace a stále se dovzdělávám. I proto se každý rok rád podívám na předávání cen Jindřicha Chalupeckého, určených právě lidem, kteří umění tvoří tak, aby bylo jiné, drzé, objevné - prostě jedinečné.

Nebudu se tedy vyjadřovat k oceněným dílům, ale ke stylu slavnostního večera, který působil jako setkání pacientů závislých na vlastním egu, případně na slušně nadávkovaných halucinogenech nebo naopak na zklidňujícím váliu.

Letos se laureáti a diváci přenosu předávání této ceny sešli ve Studiu Hrdinů ve Veletržním paláci.

A setkání to bylo rozhodně nezapomenutelné.

Nepochopil jsem stavbu scény, kdy se po zemi povalovaly různé části konstrukcí, trčely alu štafle z Bauhausu a blejskala se vypucovaná lešení, mezi nimiž sem tam pochodovali holky a kluci a pořád něco přenášeli z místa na místo. Ale možná šlo už v tomto momentu o umění. Mně ale spíš napadlo, že jde o určitou kreativní vyprázdněnost hraničící s podceňováním těch, kteří se na tak prestižní akci vypravili přímo do divadla, nebo sedli k bedně a naladili ČT Art.

Moderátor neměl šmrnc! - stejně jako ho neměly jeho proslovy. Medailonky laureátů ceny se nesly na obláčcích rádoby intelektuálna a "šokujících" pravd, které popsané jinými slovy nepřinesly nic, co bychom ještě alespoň jednou za život nezachytili i jako neumělci ve svém okolí. Trošku mě navíc překvapilo, že se ve většině případů do medailonků nedostaly záběry děl tak výjimečných, že je bylo třeba vyznamenat právě touto cenou.

Celá ta párty měla prapodivnou pachuť mejdanu lidí zcela oddaných umění, ať takové oddání se znamená cokoliv.

A možná právě proto diváci v hledišti - předávkovani váliem - bohorovně pokyvovali hlavami a zasmáli se v místech, kde se zasmáli všichni... Takhle projevená uniformita a stádní tupost musely tělo Jindřicha Chalupeckého v hrobě rozrotovat tychlostí Kaplanovy turbíny, na kterou voda padá z výšky nejméně padesáti metrů. 

Nekonečně nudná performance dvou houslistů, jedné kočenky převlékající se z tepláků do koktejlek a pána s hořícíma svíčkami přes obličej mě donutily z tašky v předsíni vyndat peněženku a z ní občanku, abych se ujistil, že tohle všechno se mi nezdá, že je to realita a co víc, že jde o umění.

Přenos se táhl jako přeslazené žužu zasypané nadrcenými bobky veverek, které předstíraly oříšky. Všichni zúčastnění neumělci se tvářili jako kurátoři a umělecká noblesa se nad celým divadle vznášela jako splasklá vzducholoď, jejíž koš byl naplněn plky.

Podobnou ceremoniální pachuť si pamatuju z doby, kdy jsem si ještě mohl dovolit ten luxus ztrácet čas sledováním předávání různých cen misskám, slavíkům, hasičům roku nebo hercům z různých ordinací.

Padesát minut rozčarování hraničícího s bolestí ukopnutého palce zakončilo ocenění a vyznamenání autora "nejzajímavějšího" - Matyáše Chocholy.

Pan Chochola ve svém medailonku prezentoval detailně to, co o něm anglicky mluvící pan Gunar pronesl při nominační řeči. "Dílo autora vás do sebe vtáhne jako film, nebo ještě lépe, jako paranormální aktivity."

V této sekundě přenosu se mi ulevilo! Konečně někdo ze zúčastněných přesně popsal nejen dílo vítěze, ale celou tu hodinovouu merendu a prohlásil ji, možná nechtěně, za paranormální aktivitu. 

Rád se tedy vrátím k těm, kterým sice už není třicet pět, někteří z nich už malujou nebo sochaj v nebi nebo v pekle, ale pořád fungují srozumitelně i přes zdánlivý chaos v jejich tvorbě.

Rád se vrátím k Duchampovi, k Moorovi, k Bolfovi, Ladovi nebo sestrám Válovým. S radostí a rochňáním v duši se zase otočím za pracemi Adrieny Šimotové nebo Oskara Kokoshky. S napětím se nechám vcucnout otevřenými ústy postav pana Váchala a frivolními rozkroky pařížškých kurev tak, jak je kdysi dávno vymaloval pan Toulouse-Lautrec.

Na stojan s disky automobilových kol se podívat nepůjdu. Tak kvalitní materiál, který by zahnal rozčarovaný údiv, jsem letos nevypěstoval.

P.S. "... podpisy rozdávám samozřejmě potom v bekstejdži na všechny kozy, ženský, mužský, je to úplně jedno.", tak pravil nový držitel ceny Jindřicha Chalupeckého.

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/1962146-cenu-jindricha-chalupeckeho-ziskal-matyas-chochola