Čengemenge

Slova a vůně z dětství. Náhlá přítomnost někoho, kdo už tady pár let není.  Vzpomínky a lžíce bříškem vzhůru.

Ráno jsem po několika pracovních dnech v jednom tahu protáhnul v posteli nohy tak, až na mě z pod peřiny neurvale zavrčela Stella, kterou moje chodidla ťukly do boku.

Trošku jsme se pak v betli spolu povalovali, protože jsme nemuseli nastoupit do přistavenýho auta, který nás každý ráno kolem čtvrtý odvezlo na plac a Stellu i s pelechem do kostýmního autobusu.

Psí kožíšek mi hřál nárty a prsty u nohou a já ležel a čuměl do stropu a v klidu si šteloval dnešek.

Půjdu se psem na špacír, uvařim polivku a po ní hodím do kastrólu nedělní zbytky kachny, zelí a několik osamělých bramborových knedlíku. Dneska nebude "fusion", ani "asia cuisine", ale "čengemenge", jak takovým jídlům říkáme v naší rodině, co moje paměť sahá.

"Kluci, je pondělí, dneska bude čengemenge.", zahlásila často po víkendu babička a z lednice tahala jeden kastrólek a krajáček za druhym, pěkně je vyrovnala na linku, oloupala cibuli a česnek a ty práskla na pánev spolu s tukem nebo masem, které v neděli někdo nedojedl.

Nasekaná cibulka skákala po pánvi jako kankánová tanečnice a provoněla kuchyň od shora dolu.

"Vem si nůž a nakrájej knedlíčky. Ale ať to jsou pěkný kostičky, aby v puse nepřekážely.", dodala babička a placírkou, jakou na fotbalovym hrišti vládnul Bican, mi k lince z rohu přihrála štorkle, na který jsem vylez, abych měl pracovní plochu tak akorát na krájení knedlíčků na kostičky, které nebudou v puse překážet.

Knedlíčky jsem krájel jídelním nožem, protože babička věděla, že jsem hrom do police kombinovanej s nemehlem a rajskou jsme do čengemenge nikdy nedávali.

Jakmile byla cibulka na pánvi zlatá jako vlasy princezny Lady, přihodila k nim babička pár naběraček nedělního zelí a lehce obsah pánve zrichtovala připravenou vařečkou.

"Zelíčko se musí hezky připíct, aby v puse křupalo.", mluvila se mnou ve chvíli, kdy jsem měl pár knedlíčků nakrájených na kostičky velké jako ty kostky na čoveče nezlob se. 

Cibulka zlátla, zelíčko se připejkalo a pánev dostala další nájemníky. Špetka soli, špetka pepře, dvě tři kuličky novýho koření a lžíce cukru poslaly vůni z pánve do další dimenze. Zkaramelizované zelí s cibulí štelovalo chuťový bunky k následným orgiím.

Na další pánev babička uložila lžičku másla a kapku oleje, aby se tyhle dva kámoši pěkně propojili a mohli obejmout kostky z knedlíčků. "Pěkně pomalu je opeč. Ať jsou zlatý a křupavý. Nespal je!", varovala a při tom hejbala pánví se zelím po sporáku tak, aby nezčernalo. Mělo bejt jen takový lehce hněďounký.

Z kuchyňskýho dráťáku nám k vaření zpívala Valérie Čižmárová nebo Milan s Ivetou a když babička melodii a slova znala, broukala si spolu s nima a sem tam udělala i pár úkroků, které chvílema vypadaly i jako taneček.

Knedlíčkové kostičky se po pánvi válely jako lidi opalující se na pláži a pomalu jedna za druhou chytaly máslový bronz.

Z lednice vytažená klobáska nebo párek (to častěji), byly nakrájeny na malá kolečka a z prkýnka nožem přesunuty na pánev k opékajícím se knedlíčkům. Za pár minut se kolečka klobásek změnila v malé vypouklé kloboučky, které jsem vidličkou opatrně nandaval na knedlíčky a vytvářel z nich knedlíčkovoklobáskové houbičky.

"To nám to de, viď?", mrkla na mě babička a s vařečkou v ruce pořád rejdila v pánvi se zelím, cibulí, česnekem a zbytky masa. Moje houbičky z knedlíků a plátků klobásek se už těšily na návštěvu pánve se zelím. "Můžeš nachystat stůl?", poprosila mě babička a levou rukou otevřela šuplík s příborama.

Seskočil jsem ze štokrlete a ze šuplíku, kterej v tu chvíli vypadal jako huba velký ryby se stříbrně plombovanejma zubama, jsem vytáhl lžíce. Čengemenge se u nás vždy jedlo polívkovou lžící.

Ubrus stolu jsem přejel takovým udělátkem, které v sobě mělo kartáček a ten do zásobníku v udělátku shromažďoval přejetím po ubrusu všechny na něm zapomenuté drobky povalující se sem tam po stole.

Lžíce jsem na ubrus pokládal vypouklym nahoru, protože babička říkala, že jsou to malý zrcátka, ve kterejch se jedlíci vidí.

Pak jsem se rychle vrátil do kuchyně, páč knedlíkové hříbečky s klouboučkama z klobásek byly vraženy do pánve s nahnědle opečeným zelím. Ty zvuky spojení... Ta vůně!!!

"Eště pivečko...", vyšumělo z babiččiny pusy a okem mrkla na mě a pak směrem k lednici.

Z ní jsem vytáhl láhev chlazeného pivča, do ruky dostal otvírák a po chvíli mordování hrdla láhve jsme zaslechli "plum" a uslyšeli zvuk bublinek, kterým se chtělo z lahve ven tak, že na jejím okraji vytvořily kapucku z bílé pěny. "Tak to přece olízni, ne?", ponoukla mě babička a ze skříňky nad linkou vytáhla sklenici pro sebe a pidimidi skleničku s brusem, na kterém byl srneček ve skoku, pro mě.

Vařečkou pak na připravené talíře stáhla z pánve čengemenge a než talíře přenesla ke stolu, zasypala je natrhanou petrželkou.

A pak jsme si spolu sedli ke stolu, babička mi dovolila nalít pivo do sklenic a ve vypoulených zrcátkách lžíc jsme viděli naše obličeje. Obličeje těšící se na společný oběd. Obličeje babičky a vnuka. Obličeje dvou, co vedle sebe žijou den za dnem a sem tam si spolu zavařej...

Tohle všechno mi vletělo do hlavy dneska ráno, když jsem chodidlama pod peřinou šťouchnul do Stelly a napadlo mě k obědu připravit čengemenge.

Takže jdu krájet knedlíky. Štokrle mi už ale nikdo nepřihraje...