Čekáte na mě? Tak pojďte, udělám vás oba najednou.

Reklamoval jsem u České pošty moje peníze. Poslaná suma měla dorazit do tří dnů na místo určení, ale i po deseti dnech peníze někde trajdaj. Přesto poště srdečně děkuji za vzniklé (ne)příjmenosti.

Hlavní halu, velkou jako Valhallu, na poště v Jindřišské mám opravdu rád. 

Když se při čekání usadíte v místě, ze kterého máte přehled do všech koutů a můžete pozorovat další čekající, příběhy k vám běží sami od sebe. Hala má totiž opravdu skvělou akustiku.

Navíc se v hale cítíte jako v opravdovém chrámu, protože kolem jejího obvodu jsou umístěny jednotlivé oltáře, ve kterých sedí poštovní kněžky.

V ten podvečer jsem automat na pořadová čísla s radostí minul. V plánu nebylo využití služeb. Přišel jsem reklamovat.

Kněžka, k jejímuž oltáři jsem došel, vypadala jako pořádnej domácí tříposchoďovej dort. Velká hlava, robustní tělo a obrovský zadek tvořily jeho strukturu.

"Dobrý den, rád bych reklamoval nedoručení peněz.", usmál jsem se na Dortovou kněžku. 

Kněžka se usmála také, lehce se nahnula na pravou stranu (jako dort, který už dlouho stojí ve vyhřáté místnosti) a prstem ozdobeným mohutným obětním prstenem ukázala přes halu. "Támhlety dveře s íčkem, pane. Tam to s vámi vyřešej."

Když jsem ke dveřím dorazil, přečetl jsem si na nich krátké oznámení: "Přijdu hned. Děkuji za pochopení."

Pochopil jsem a čekal.

Za pár vteřin se ke stejným dveřím dostavil chlápek v mym věku. Takovej sekáč šedivej, v perfektně padnoucím kabátu od Blažka u krku vystlaným jemnou kašmírovou šálou.

"Není tu?", podíval se na mě a ukázal na ceduli na dveřích.

"Přijde hned.", odpověděl jsem a usmál jsem se na sekáče.

"Taky si jdete stěžovat?", zeptal se sekáč.

"Jo jo, bohužel."

"A co budete leklamovat?"

"Nedoručili moje peníze.", oznámil jsem opět krátce.

"Mně někam zašantločili škvalky od tchána z Molavy. Domácí škvalky...", povzdechl sekáč, kterého jsem si v tu chvíli pojmenoval panem Ráčkem."

"No tak to máte horší. Ty už nebudou k jídlu.", politoval jsem pana Ráčka a pak jsme si oba všimli, že se ke dveřím přes halu blíží opravdový úkaz. Další poštovní kněžka.

Už z dálky vypadala jako Dolly Parton.

Teda... jako Dolly Parton tenkrát, ale v nahé realitě aktuálního dne. 

"Čekáte na mě?", podívala se na nás a dodala, "...tak pojďte, já vás udělám oba najednou."

S panem Ráčkem jsme se na sebe podívali s pozvednutým obočím, Dolly zasunula klíč do zámku dveří a pozvala nás dál.

"Klála.", slyšel jsem za sebou - do mých zad tiše pronesené slovo panem Ráčkem.

"Tak kdo byl plvní?", zeptala se Klála (na prsou měla umístěnou jmenovku s jménem Klára) a mrkla zase na nás oba.

"Pán byl plvní", řekl pan Ráček paní Dolly Ráčkové, "já počkám."

"Tak co s váma?", mrkla na mě Dolly řasama dlouhýma jako dny před výplatou.

"Poslal jsem peníze, které nedorazily. Tady je ústřižek složenky. Rád bych službu reklamoval a zjistil, kde ty peníze jsou.", položil jsem na pult růžový kousek papíru pomačkaný pobytem v kapse kalhot.

Dolly začala obsah lístečku analyzovat a po chvíli řekla: "Teda, vy to ale máte zmuchlaný. Ale vidím, že jste peníze podal na poště ve Sčedoklukách, tak byste měl leklamaci plovést tam."

Na tuto variantu jsem byl připravený. Klála mě nemohla dostat, ani naslat.

"Na zadní straně útržku je uvedeno, že reklamaci mohu provést na kterékoliv poště v České republice.", usmál jsem se a dodal: "A příště budu lístek skladovat v Bibli kralické, aby nebyl pomuchlaný.", zlehčil jsem ironií situaci, kdy Česká pošta někam zašantročila moje peníze.

"Vy jste doblej,", rozesmál jsem Dolly, "plej v Bibli klalický. Tak si ten lístek oxeloxujem a uděláme zápis.", čapla lístek, vložila ho do kopírky a z šuplíku stolu vytáhla předtištěný papír, který vyplnila ručně.

"To je ale malej kamllík.", ozval se po delší době pan Ráček.

"Plo jednoho to stačí.", odpověděla Dolly, sešívačkou secvakla kopii útržku s vyplněným formulářem a oba papíry založila do šuplíku.

"Vy to nedáte do systému?", zeptal jsem se logicky.

Dolly neváhala ani sekundu: "Já to do systému dala.", ukázala ukazováčkem na šuplík.

"Aha.", vyslovil jsem plaše, "já myslel do počítače.", dovolil jsem si vzdorovat.

"A vy tady nějakej počítač vidíte?", zeptala se Dolly mile a mně nezbylo než potvrdit, že žádný počítač opravdu nevidím.

"A jak to bude pokračovat?", zeptal jsem se.

"Do čí dnů vám pčijde poštou oznámení o výsledku leklamace.", dostalo se mi vysvětlení.

"Poštou? Nemůžete to poslat esemeskou nebo mailem?"

"Milej pane", nadechla se Dolly, "jmenujeme se Česká esemeska nebo Česká pošta? Pošta, že jo? Takže to pčijde poštou. Za pál dnů vám pčijde vylozumění. Na zadní stlaně útlžku máte lazítko a moje potvlzení, že jste leklamaci plovedl", zakončila Dolly rázně debatu.

A byl jsem utřenej.

"A co vy?", otázala se Dolly pana Ráčka.

"Mně fult nedolazily ty škvalky. Už jsem tu pálklát byl.", zaslechl jsem, když jsem lístek opět uložil do kapsy kalhot, namísto do Kralické bible.

Zapnul jsem si kabát, rozloučil se s Dolly a panem Ráčkem a opustil kamllík.

---

Venku, ve Valhalle, jsem ještě vyřizoval několik mailů a sms, když z kamllíku vylezl pan Ráček.

"Tak co škvarky?", zeptal jsem se ho a zase se na něj usmál.

"Jsou v Aši.", povzdechl pan Ráček a nasupeně dodal: "Zaslaná pošta."