Bože, jaký já tehdy měla stehna!

Když venku začne mrznout, nohy vám kloužou po zledovatělejch chodnících a stromy jsou holé jako lyžařské hůlky, modlete se, aby vám někdo zavolal.

"Hele...", oddálila hlas a zřejmě i sluchátko mobilu od svého ucha směrem k rádiu matka při jednom z telefonátů.

Chvilku jsem nechápal, ale dokázal registrovat zvuky nějaké melodie a pro mě nerozpoznatelný mužský hlas zpěváka.

Když se telefon od rádia vrátil zpět k puse a uchu mámy uslyšel jsem: "To je krása, co?"

"Co je krása?", možná tupě, ale opravdově jsem přiznal barvu.

"Já tě kopnu! Ta písnička přece. To je Cortéz!", řekla s potěšením, jako by v létě jedla na zahradě u našeho domu čerstvě opečené lívance s rozvařenejma borůvkama a hustou bílou studenou smetanou.

"Aha, to jsem nepoznal.", přiznal jsem se podruhé, protože jsem se bál provalit při případném projevení stejné účasti jako matka moji nedostatečnost v rozeznání songu.

"Rudolf Cortéz....", ještě pořád se matka nevynořila z bazénu nostalgie na jeho hladinu.

"To znám, ale neposlouchám.", zbytečně jsem spěchal a nebyl akurátní, tak jak to synové při rozhovorech s mámama (takhle vyskloňovaný slovo "máma" mám hodně rád!) často a hloupě dělají.

"Milánku, to když zazpíval Rudolf Cortéz a mně bylo nějakejch sedumnáct, to byla krása! Jako když se na začátku léta houpeš na vobyčejný houpačce na laně zavěšený na rozkvetlý třešni.

Představoval jsem si matku v sedmnácti na houpačce zavěšený na rozkvetlym stromu.

"Prolítáváš letním vzduchem a chvílem zavíráš oči, aby ti do nich tolik nepálilo slunce. Nohy máš střídavě skřížený pod prkýnkem, který tě tak trochu tlačí do zadku a pak je zase před sebe napneš skoro jako ruce sepnutý k nebi. A to právě ve chvíli, kdy do toho nebe vlastně letíš. I když pořád sedíš na zadku."

"To je krása...", začal jsem tím příběhem žít. "Málem jsem na to zapomněl", přiznal jsem.

"Jak na tohle může někdo zapomenout, prosimtě?", pohladila mě máma výčitkou do ucha.

"A mívala jsi při houpání sukni nebo tepláky?", zeptal jsem se.

"Sukni. Pamatuju si na sukni. Při letu shora do oblouku, kterej mě s napřaženejma nohama vyhodil na druhý straně zase nahoru, jsem si představovala, že se sukně mění v květ tulipánu. Změnila tvar, byla plná vzduchu a rychlost houpání vzduch ochlazovala. A pak mě ten studenej luft hladil po stehnech. Bože...jaký já tehdy měla stehna!"

Hlavou mi letěla představa o krásných máminých sedmnáctiletých stehnech obalených v květu tulipánu...

"A vlasy...", vydechla máma a já čekal, co bude následovat.

"Vlasy jsem měla lehký jako asparágus, kterej se kdysi v květinářstvích přikládal ke karafiátům... Hladily mě po tváři a zakrývaly oči, když jsem padala zády zpět do oblouku letu nebo pronásledovaly mojí hlavu, když jsem se řítila v oblouku směrem za mýma nataženýma nohama."

"A když se zaklonila hlava, vidělo se do koruny stromu, na kterym visela houpačka! A větve toho stromu lítaly sem tam a člověk se najednou úplně ztrácel v tom pohybu, v tom větru, v těch větvích...", začala mi sama od sebe mluvit moje pusa.

"Tak vidíš, že sis vzpomněl....", řekla máma se zjevnou radostí v hlase.

Pusťe si občas starý písničky a až zase za pár dní rozkvetou stromy, najděte na nějakém z nich zavěšenou houpačku..