Bohyně z Hygie

"...jó, všechno dopadlo dobře. Příští tejden si pojedu nechat udělat hlavu a léto může začít.", řekla máma do telefonu po krátkodobé návštěvě nemocnice a já si hlavu dělat přestal...

"Udělat si hlavu".

Když jsem byl malej kluk, ženský (teda aspoň moje máma a babička) si "nechaly dělat hlavu". A když nebylo možný mě v době "dělání hlavy" nikam prdnout, braly mě máma nebo babička s sebou. Do Hygie...

S odstupem víc jak 45 let můžu psát jenom o pocitech a vzpomínkách na čas strávenej v místě, kde si ženský povídaly, kde koukaly do zrcadel a odpovídaly obličejům v nich odražených. V místech, kde jedna druhé podávala natáčky a kadeřnice dokonale nacvičeným grifem roztáhla pomocí nehtů na prstech a zubů v puse černou sponku, díky které natáčku k vlasům připevnila. A leckdy mlela i se sponkama svíranýma mezi zuby!

Čekající dámy seděly u stolků a listovaly Vlastou, Ženou a módou nebo Chalupářem, což byl takovej hodně prapodivnej sešit o hlíně, truhlíkách, včelách a sazenicích - vždy s křížovkou! Další čekající dámy seděly s nohama přes sebe v sukních lehce nad kolena pod sušáky a na hlavě už měly natáčky a sem tam si dlaněma chladily uši, které rozpaloval proud horkého vzduchu když sušil jejich lokny. 

Některé si při sušení povídaly a nahýbaly se k sobě, protože se přes ten hukot velkokapacitních fénů/helem neslyšely, jiné četly 100+1 zahraničních zajímavostí, Signál, nebo Kino. A Květy! Květy tenkrát v Hygii kvetly často...

Vonělo to tam.

Vonělo to tam po teplý vodě a různejch vodičkách na vlasy a taky to tam vonělo po laku, kterej při závěrečných úpravách vždycky s patřičnou dramaturgií uchopila kadeřnice do ruky a paní, co si "nechala dělat hlavu" přivřela oči, ale nepřivřela pusu a pořád mlela, zatímco kadeřnice jí levou dlaní udělala nad čelem takovou stříšku, aby jí ten lak na vlasy nenapálila rovnou do očí. Lahvička při vypuštění laku syčela a když se dolakovalo, vytáhla si kadeřnice z pusy takovej subtilní hřebínek, většinou byl tmavě hnědej, s ostrou špičkou rukojeti a tím ještě nově "udělanou hlavu" projela. Ne teda hlavu, ale vlasy na ní.

"Úplná kočka", "No tak se podívejte", "Já bych to tady ještě zastřihla", "A kdy se uvidíme příště?", "Soničko, vy jste kouzelnice", "Tu barvu teda dáme v úterý, jo?", "Stejně si toho Miloš nevšimne" a další a další věty hodnotící nově "udělanou hlavu" lítaly prostorem ve chvíli, kdy si paní s "novou hlavou" rukou hladily vlasy na zadní straně krku, seděly pořád na křesle a dívaly se přitom na svoji Soničku, nebo Zuzanku, nebo Miládku (zdrobnělejma ženskejma jménama se to v Hygii jen hemžilo) v odrazu zrcadla. Zákaznice taky nebyly Evy, Hany nebo Lenky, ale paní Evičky, Haničky a Leničky.

A na košťatech, kterými se zametalo do rohu místnosti, se ty osiřelé vlasy přichycovaly a nikdy nešlo zamést úplně všechno, takže kolem nohou kadeřnic to vypadalo, jako by si ty vlasové pečovatelky stavěly hnízdo.

Hnízdo pro svoje mláďátka, které budou mít taky oblečené jen bílé pracovní pláště zapnuté na knoflíky až ke kolenům a pod nimi spodní kalhotky a podprsenku a víc už nic. Kadeřnice byly tenkrát takové sexy zdravotní sestřičky, protože na sobě neměly tu zástěru ani čepeček sestřiček. Jen ty rajcovný zpracovní pláště... Celý den baletily kolem svých "paní na novou hlavu" v pantoflích z korku přepásaných nad nártem koženým páskem ze zlatavou přeskou.

A v každý Hygii byl někde v rohu na poličce umístěnej rozhlas po drátě, kterej vyhrával Goťáka a přinášel zprávy o stavu hladiny na českých tocích. V těch uvědomělejších provozovnách visely připínáčkama na zdi přichycený plakáty k Vítěznému únoru, Květnovému povstání, případně jsme našli za sklem umístěnou informaci o tom, že soudružky v provozovně soutěží o titul "Brigáda socialistické práce".

A tchýniny jazyky v květináčích byly po Hygii rozesety, nebo asparágus na pokraji jeho života a na zrcadlech, ve kterých se vzhlížely paní, co si přišly "nechat udělat hlavu" , byly do jejich rámů zasunuty fotky Belmonda (to když česala a stříhala mladá), nebo nějakýho dítěte v příšerně naražený háčkovaný čepici (to když stříhala babička).

V místnostech vonících lakem fungovala dokonalá ženská pospolitost (Šárka by měla radost!). Často životem a systémem zmordovaný ženský našly víru právě v Hygii. Docházely do jejích kostelů a chrámů, nemusely padat na kolena ani memorovat motlitby a jiné častušky. 

Tady nefungovaly píchačky, ani se před vyslovením čehokoli nebylo nutno rozhlížet kolem a ztišit hlas. Jedině snad, když si ženský šeptaly od uší něco o chlapech, čemuž se pak obě souputnice smály tak, že si kadeřnice mohla sem tam při prudkém předkloňování zabodnout nůžky do stehen...

A dělaly se vodový a přelivy a tupírovalo se a "dneska mi to jenom zkraťte, Jituško"...

A někdy se stalo, že "...a  když už ho tu máš s sebou, Zorko, tak já ti ho zastřihnu" (čeština je krásná!).  Najednou jsem seděl na křesle ještě vyhřátym máminou sedinkou, kadeřnice šlápla do pedálu pod křeslem polstrovaným bordo koženkou a zvedla si mě výš. Pak kolem mě Jituška přehodila bílej lajntuch, kterej měla kolem krku ještě před pár minutama omotanej máma. A projela mi vlasy dlaní, mezi jejíma prstama se postavila moje čupřina a Jituška se přitom na mě dívala do zrcadla a já trnul, jak mě budou ostříhaný vlasy kousat vzadu na krku za límečkem košile...

Hygie byla azylem. Hygie byla klubovnou s JEDNÍM pevným telefonem, který OBČAS zazvonil a do velkého sešitu byla připsána další objednávka na "udělání hlavy".

Hygie byla kouskem mě samotnýho, kouskem mého dětství. Byla lůžkem ženskejch vůní v době, kdy jsem měl jemný dětský vlasy a ženský si řikaly Jituško a Miládko a z Hygie chrámů vycházely do ulic povznesené, natěšené, hrdé a krásné! Když bylo větrno měly ženský na hlavě sponkama přichycenej šáteček.... Ty ženský na ulících voněly po laku na vlasy! A nesly se zpříma a chlapi se po nich na otáčeli. Bohyně z Hygie...