Něco o tom, jak prolíná Desatero s dnešními dny. Něco o tom, kdo je Bůh a kde by měly denně bimbat zvony...
Z kostelní věže za našimi zády se ozvalo bimbání zvonu.
Bimbání vesnického zvonu má takovou větší naléhavost. Kostel máme v malých vesnicích každej na dosah ruky a zvonění jeho zvonu neruší žádné fronty jedoucích aut a další obvyklé ruchy měst.
Ve chvíli, kdy se srdce poprvé dotkne zvonu, se libý zvuk vznese nad vesnici a louky, prolítne větvemi stromu a uhnízdí se vám v uších.
Sousedka, se kterou jsme šli kus cesty společně, se lehce pokřižovala a pak si nákupní tašku přehodila z levé do pravé dlaně.
"Pánbíček nás zkouší, co?", mrkla na mě.
"Spíš nás má plný zuby, bych řek.", odpověděl jsem a špičkou nohy jsem nakopnul na zem spadlý zralý kaštan. Poskakoval po mém nakopnutí silnicí dolů, jako by od nás prchal pryč.
"No to je taky možný.", přemýšlela nahlas sousedka, "má toho poslední dobou moc a nějak se mu to vymklo z ruky."
"Asi se málo modlíme....", usmál jsem se.
"Hele, lidi se modlit nemusej. Lidi vlastně ani nemusej číst bibli. Úplně stačí, když je doma dobře vychovaj. I bez pánbíčka a toho jeho návodu na život by lidi měli ctít to známý "miluj bližního svého".
"To máte recht. K čemu je někomu obeznámenost s biblí, když se chová jako hovado, že jo?" a čut...další kaštan poskakoval cestou dolů po černém asfaltu silnice. "Miluj bližního svého a nos roušku, že jo?", mrknul jsem na spolujdoucí.
"Přesně tak.", usmála se sousedka, "hele, další kaštan. Čutněte do něj.", hecovala mě.
Čut...a třetí kaštan prchal cestou dolů.
"Nepožádáš statku bližního svého." - nahodil jsem udičku.
"No, vidíte. Zavírat lidem živnosti bez toho, aby přesně věděli, kdy se zase budou moct vrátit, to je taky proti božím přikázáním.", mrkla na mě a tašku s nákupem zase přehodila z dlaně do dlaně.
"K tomu by se vlastně hodilo i "nepokradeš", že jo?", vedl jsem dál debatu o Desateru a našimi současnými dny.
Sousedka se zastavila: "No... únor máme skoro před dveřma...", zkonstatovala suše a pokračovala: "Nebudeš mít jiné bohy mimo mne."
"Mám si tipnout?", usmál jsem se zase na ni.
"Tipovat nemusíš, Marku. Já jen zírám, jak pár lidí kolem mě Babišovi úplně propadlo. A to doslova za Jidášův groš."
Blížili jsme se k brance, za kterou moje sousedka po cestě z nákupu mizí.
"Ještě", zastavili jsme se zase na chvíli, "...nepromluvíš křivého svědectví", dala sousedka do placu.
Mezi větvemi kaštanu padal k zemi další hnědý kulatý plod a dokutálel se k našim nohám.
Chvilku jsem mlčel a koukal na kaštan uvelebený u špičky mého pravého chodidla.
"... to taky jako by přestalo platit, nemyslíte? Těch křiváren, co teď zažíváme, to se musí Bůh fakt už....", nedopověděl jsem.
"Nasrat, že jo?", doplnila mě sousedka už před brankou její zahrady.
"No...řekla jste to vy, ale souhlasím. Bůh už musí bejt nasranej, když na nás posílá takový morový rány.", přiotevřel jsem dvířka branky a udělal sousedce cestu domů.
Sousedka položila tašku na zem, loktem se opřela o zrezlou branku a řekla: "Lidi se modlit nemusej a bibli číst taky není nutný. Ale měli by dát víc na výchovu. Kostel je totiž hlavně rodina a bůh má bejt máma nebo táta. Tak to je a vždycky bylo. Tak nashle.", branka zavrzala, sousedka se ztratila a já šel zbytek cesty domů sám.
Sám s bimbáním v hlavě a s novou zkušeností: kostel je rodina a bůh je máma, nebo táta.
Jak prosté!
