Běžte všichni do kopru

Tenkrát, když jsem byl malej kluk, kterýmu se při sezení u stolu nohy nedotýkaly země, jsem se u talíře s kulajdou choval jako autista...

Pomalu a rozvážně jsem se snažil všechny ty na drobno nasekaný kousky kopru oddělovat od bělavé omáčky na jednu stranu talíře.

Jen jsem do této plochy vyřadil vše, co plavalo na povrchu talíře, objevily se další a další zlomky stébel kopru a práce započala nanovo.

Některá části té smrdutky, jak jsme tenkrát říkali kopru, uvízly zrádně i na hranách uvařených a nakrájených brambor. 

Z nich jsem kopr odděloval přímo prstama. Brambor jsem nabral na lžíci, bříškem prstu kopr stáhnul z jejich povrchu a zařadil do koprového depa na kraji talíře.

Dalším problémem byly žloutky oddělené od bílku. Půlky žloutků v omáčce vypadaly jako oči nějakého strašidla z bažin a omáčka přes ně umístěná vypadala jako odporný sliz.

Žloutky tedy bylo nutné uklidit do dalšího prostoru talíře. To už šlo líp, ale nějaký čas to nešikovnýmu dítěti s lžící v ruce a odporem v srdci taky sebralo.

Uvařené bílky se v bílé omáčce lehce ztrácely, což autistovi ve mně činilo opět nemalé problémy. I na nich ale  uvízly kousky kopru a učinily tak z jindy pojídatelné části vajec sousto k nespolknutí.

Výsledkem stolování s koprovkou byl  tedy v té době talíř, jehož základem byla vystydlá smetanová hmota v různých částech talíře rozdělená na zelenou, žlutou, bílou a bramborově krémovou barvu.

V puse hlad, před očima talíř studený srajdy a u stolu na druhé židli máma, nebo babička, které obě trpělivě pozorovaly moje konání a tím odpor ke kulajdě navyšovaly geometrickou řadou.

"Nerejepej se v tom a jez.", zaznělo pokaždé kategoricky a já si přál spíš umřít, než do pusy pomocí lžíce přenést celej ten blivajz.

---

A uplynuly desítky let a já na zahradě natrhal několik stonků krásně voňavého mladého kopru a na prkýnku mu pěkně nasekal nožem, co se do něj vešlo.

V hrnci na plotně se zatim v krémově bílé bublavé omáčce rochnily na kousky nakrájené brambůrky a vedle v rendlíku si čtyři vejce dávaly bene v horké vodě.

Lžíce cukru vsypávané do omáčky střídaly lžíce octa do té chvíle, než mi jazyk při ochutnání připomněl, že tohle je přesně tak chuť, kterou si pamatuju jako naprostou odpornou. Čili - dostal jsem se do fáze, kdy je třeba už jen oloupat vejce, vhodit je do hrnce k bramborám, odstavit hrnec z plotny a nechat omajdu chvíli se jen tak povalovat.

Kopr nasekaný na prkýnku na kuchyňské lince provoněl celou kuchyň a jeho stébla se telelily radostí nad očekávaným vsypáním k bramborám a vejci.

Hotovová koprová symfonie.

A pak jsem si kulajdu nalil do hlubokého talíře až po okraj.

Dosedl jsem na židli, moje chodidla se už dotýkala země a lžíce zaplula do ráje...

Běžte všichni do kopru!