Backside rodeo flip na bobech? Samozřejmě!

"Vono to bude asi těma olympijskejma hrama, čoveče. Jak začnou, začnu i já. Minule kraso, tentokrát boby.", začala Zorina...

"Boby? Závodila jsi na bobech?"

"No, závodila...", řekla máma s ironií v hlase tak malinkou, jako je malé vajíčko černého kaviáru, "prostě jsem jela na bobech. Ale jak!", už se smála.

Při posledních zimních hrách Zorina krasobruslila bez bruslí na zamrzlym Kačáku. U příležitosti letošních bobovala.

"A kde?", zeptal jsem se.

"No v Počangu to nebylo, já sjela ten kopec u popelnic před barákem. Víš kterej?"

"To není kopec.", vyjádřil jsem se jasně, "to je svážek, skoro rovinka."

"Bych ti přála to vidět, hochu."

"Neviděl jsem, takže mi to musíš povyprávět. Nemám ale moc času, za chvíli mi jede autobus."

Zorina dostala zelenou a začala.

"Víš, jaká já sem svině na pořádek.", začala.

"Jak pořádek souvisí s tvojí jízdou na bobech?", nemohl jsem si tyhle dvě věci nějak logicky spárovat.

"Já na bobech nejela.", znejistěla mě matka ještě víc.

"A na čem?"

"Sem za popelnicema uklízela ten sajrajt, co lidi hoděj vedle a přehlídla jsem na sněhu pohozenou bílou igelitku a na tu jsem si stoupla."

Skoro jsem nedutal. Jen jsem čekal.

"Takže jsem na tu svini bílou stoupla levou nohou a ta mi hned ujela dolu, takže jsem udělala provaz."

"Provaz patří na letní olympiádu, Zorino. To sis to nějak popletla."

"No jo, ty chytrej. V létě se musim starat o zahradu, to na takový skopičiny nemám čas.", odbyla mě matka.

"No tak teda pokračuj.", omluvil jsem se pokorně.

"Takže jsem seděla na čurifindě, sníh mě studil do rozkroku, protože jsem koš šla vynýst jen tak a nemohla sem se hnout. Kolem ani živáčka, co by mi pomoh a tak jsem musela sama."

Matka s prostydlou čurifindou v provazu na sněhu u popelnic. No řekněte, kdo takovou mámu má?

"Ale vstala si, ne?"

"Vstala, hochu, vstala. Ale to sem neměla dělat." zavarovala Zorina před příštím...

"Proč?"

"Protože sem nenapravitelná a na tu blbou tašku jsem stoupla zas.", smála se máma nahlas.

"A?", skoro jsem tím jedním písmenem žadonil.

"A beksajflip, nebo jak se to řiká u těch, co jezděj na těch destičkách po zábradlí."

"Takže akrobacie.", odhadl jsem.

"Spíš let než akrobacie. V jednu chvíli jsem vypadala jako ta indická bohyně s několika rukama, jak sem byla v tom letu rozrotovaná. Hotovej vrtulník, chlapče. Umíš si to představit?"

Chechtal jsem se nahlas, protože Zorina, jako indická bohyně v jízdě na bobech..., to jsem si představoval moc rád.

"Umim. Kam až jsi doletěla?", zeptal jsem se mi nádechama.

"Naštěstí na břicho, takže záda sem si nezhuntovala. Ale za to sem měla plnou hubu sněhu a rozmazaný malovátka na vočích."

"Hotová bohyně pomsty", vyprskl jsem znova se smíchem z pusy.

"A tak sem jela dolu tím svahem, plivala sníh, mrkala - abych viděla a dlaněma se brzdila ten sešup, páč dole pod kopcem je přece silnice a po ní jezděj ty starý Němci, co už prd viděj a mohli by mě přejet.", vysvětlila matka důvody brždění rukama při jízdě svahem hubou dolu.

"Zorino, ubrdila jsi včas, nebo si vjela hubou až na asfalt?"

"Naštěstí mě zabrzdil ten sníh, jak v něm klouzalo to moje bříško. Hrnulo ho před sebou a udělala jsem si tak malou závějku, která mě zastavila právě včas těsně před pangejtem silnice."

"No tak zaplaťbůh!", ulevilo se mi.

"Jen tak tak, hošíku, jen tak tak.", potvrdila matka moji domněnku, že nedofištěla až na silnici.

"Ale čas změřenej nemáš, že jo?", rejpnul jsem si.

"No to nemám. Ale jako kvalifikace by se to dát bralo.", nenechala se Zorina. "A když jsem se konečně sebrala a tu mizernou igelitku hodila zpatky na kopci do kontejneru, tak sem si všimla toho dědka z přízemi. Stál vopřenej vo parapet, hulil a řek: "Vy si prostě nedáte pokoj."

Zorina si prostě nedá pokoj. Jak začne olympiáda, nesedí u televize, jako většina z nás, ale svátek sportu celebruje stylově - kombinací jízdy na bobech a akrobatickým snowboardem.