Až mrskne kámen mládenec s mandlovejma očima

"...to máš jako kdyby k vám děda přišel na párty, svlík se do trenek, nahlas prděl a řek tobě a tvým přátelům, že doma do tak taky dělá.", řekla v šestnátce pod pavlákem paní na sedačce přede mnou.

"Babi, takhle to nemůžeš srovnávat. Dyť to sou lidi.", skočila jí do úvahy vnučka, na pohled velmi intelektuálně založená, soucítící, toužící zachraňovat nejen přírodu, ale rovnou celý svět. Pohladila by snad i Pol Pota.

"Martinko", pokračovala babička, "a my jsme co? Žirafy? Drezíny? Víš, že nejsem žádná mrcha, ale abych neviděla do ksichtu tomu, s kym mluvim, tak to teda ne!", řekla kategoricky. 

"Babi", řekla s naléhavostí v hlase vnučka, sedla si bokem k babičce a já čekal, že se z jejích očních důlků spustěj vodopády žalu, zmaru a beznaděje, "dyť se v těch zemích válčí a lidi musej prchat a zachraňovat si holej život."

Tramvaj přibrzdila před křižovatkou u Štěpánský.

"To más pravdu. Ale ty ses taky zula někde v tý tramtárii než jsi vlezla do toho jejich kostela, ne? Taky sis přes hlavu přehodila šátek. Je to tak?", mluvila babička klidně, ale jasně.

"Tam to jinak nejde", odpověděla vnučka stále ještě s lehce rebelsko ochraňovatelským tónem v hlase.

"No a u nás to taky jinak nejde! A když tu chtěj bejt, tak se musej přizpůsobit. Život není maškarní, takže jim chci vidět do ksichtu. A považ (dodala babička dialogu románový prvek), do kostelů se nemusej zouvat ani zahalovat. Takhle to tu funguje a komu se to nelibí, ať zůstane doma. A ne že si bude diktovat, co mu všechno MUSÍME (na tom slově si dala babička dost záležet) zařídit."

"Ty si normální rasistka, babi.", chystala se intelektuálně a sociálně založena vnučka ukončit debatu o uprchlících.

"Tak já ti něco povim, Martinko. Když mi to řekneš v týhle souvislosti, tak jo - asi jsem rasistka. Ale já chci mít klid. A rozčílit se můžu maximálně v Penny, když mi prodaj zkyslý mlíko. A tobě bych radila, abys začala mít trošku víc ráda především sebe. Až po tobě nějakej ten mládenec s mandlovejma očima mrskne kámen, to budeš čumět. Víš?", pohladila hlavu vnučky, a ta s rebelským cuknutím uhnula.

Šestnáctka se stočila ke stanici Moráň a já dostal "morání" lekci. Jednoduchou. Jasnou. Logickou. Taky se chci v budoucnu rozčílit jen blbě načepovanou dvanáctkou a nemít strach, že chlápek s mandlovejma očima u vedlejšího stolu má pod košilí přilepenou výbušninu.