Advent jako vyšitej

Ne každej zapálí a rozjímá. Naprogramovanej svátek porozumění se ve vteřině může změnit ve festival neuvěřitelných náhod...

"Jo jo, zapálili a zahořeli jsme. Vlastně - hořeli jsme, můj milej - HOŘELI!!!"

Konečně pořádnej adventní zážitek, napadlo mě a naladil uši na další příběh, který mě mohl minout, kdybych nebyl zvědavej.

"Tak jsem nejdřív za nekřesťanský peníze koupila věnec. No - hezkej nebyl, vlastně byl spíš tak přeplácaně hnusnej. Dyť to znáš. Chvojí, nalakovaný šišky a blejskavá mašle. Ta hořela nejlíp!", zasmála se nahlas Ivana, se kterou jsme si dali opravdu krátký a veselý poadventní oběd.

Pak, po malé chvíli mlčení, pokračovala s popisem příběhu.

"Koupila jsem ten nejhnusnější adventní věnec v Praze, protože jsem ZASE podlehla tý davový histerii, že o prvním adventu musí doma hořet svíčka a být HEZKY. HEZKY...rozumíš?"

"Jo, rozumim. Jen tomu nepropadám. Svíčku zapálim, ale na věnci stát nemusí. Dyť víš, že vánoce a všechny ty zvyky kolem nich nemám rád.", odpověděl jsem a znovu potvrdil můj vztah k těmto každoročním maškarádám.

"Milan pustil muziku, já zapálila první svíčku, venku tma, děti se psem u mojí mámy. Prostě idyla. Než začalo hořet..."

Usmál jsem se pod ráno zkrácené vousy.

"Ne svíčka, u nás začalo hořet. Normálně hořet. Ještě že má dobrej sluch.", řekla Ivana lehce varovně.

Ujed jsem z talíře se salátem kus sýru a čekal...

"Von dostal chuť - asi díky tomu, že jsme byli doma úplně sami... a tak jsme víš co...", skoro zašeptala. 

"No a když začaly ty nalakovaný šišky praskat a skrz dveře jsme viděli plamen, i když doma nemáme žádnej krb, už to jelo.", řekla tajemně, ale s velkou nadějí na obrovskej příběh.

"Já nahá, von nahej a takhle jsme vlítli do obejváku, kde se stůl proměnil v katafalk. Hořel nejen ten věnec, ale i ubrus začal čoudit a my kolem stolu pobíhali jako Papuánci a Milan čapnul hořící věnec do ruky a běžel s ním nahej do koupelny.", smích, smích, smích.

"Ne, to neni všechno!" řekla pak a já instinktivně zatleskal, poposednul jsem na žídli v bistru a těšil se ještě víc.

"Při tom běhu srazil květinovej stolek a já bosejma chodidlama přeběhla mokrou hlínu vysypanou z květináčů, protože jsem těsně před zapálením věnce kytky pořádně, já kráva, zalila."

Už jsem se přestal kontrolovat, protože mi hlavou běžel film o dvou před chvílí souložících naháčích, kteří v běhu s hořícím adventním věncem srazili květinovej stolek. Roozjíímeeejte...

"Nesměj se. Víš jaký to bylo?", zaznělo až káravě. "Ten hořící hnus zmizel ve vaně, Milan strhnul v rychlosti sprchu tak, že ze zdi vyrval její držák a když pustil vodu, tak já zrovna vbíhala do koupelny s těma nohama od hlíny a jak se hlína spojila s vodou, dostala jsem smyk a hubou jsem to napálila přimo na hranu vany."

"Ne ne", bylo jediný, na co jsem se zmoh´.

"Jo jo, ksichtem přímo na hranu!", mrkla na mě vypravěčka a já, vděčný a veselý posluchač naoko lehce zvážněl. Šlo přece téměř o úraz...

"A pak mi Milan, jak jsem tak ležela na zemi, hodil na hlavu ručník, pocákal ho sprškou vody a zařval na mě: Stůl! I přes ten úder do hlavy a ručníkem omezeným prostorovým vnímáním jsem pochopila, že mám vyrazit hasit hořící ubrus na stole.", to už jsem řval smíchy.

"Strhla jsem ručník z hlavy, Milan stál nahej v předklonu nad čoudící vanou. V ní se choulila ta svině smrková se seškvařenou mašlí a zapečenejma šiškama. Chtěla jsem vstát, ale nohy od hlíny mi klouzaly po dlažbě a hlava bolela po nárazu do vany."

"Dál. Dál..." byl jsem netrpělivej.

"Tak jsem se nějak sebrala, mokrej ručník sevřela v dlani jako štafetovej kolík a vyrazila jsem zpátky do obejváku. A jak jsem vběhla do pokoje, chtěla jsem přeskočit ty rozmlácený květináče a vysypanou hlínu, ale nějak blbě jsem odhadla svoje možnosti..."

Z huby mi vylít hlt vody, kterou jsem před tím neprozřetelně loknul.

"No, směj se, ty hovado. Víš jak mi bylo?", podívala se na mě Ivana káravě.

"Nevim.", přiznal jsem. "Ale chci to slyšet.", vyjelo ze mě v cukuletu.

"Takže jsem se na prahu obejváku odrazila a letěla ke stolu. Nahá, s ručníkem v ruce a s bolavym ksichtem."

"No...." ponoukal jsem zvědavě. Nedočkavě zvědavě.

"No...Šárka Kašpárková by ze mě měla radost! Ale jen do druhého odskoku. Ten třetí jsem nějak špatně spočítala, v letu blbě nastavila tělo a padla jsem bokem na konfereční stolek.  Z něj jsem strhla mísu s ovocem a prdelí jsem při dopadu udělala natotata z hroznu neuvěřitelně hebkou marmeládu. Holou prdelí, rozumíš?", smála se pomlácená Ivana a já s ní.

"A co stůl? Hořel?", ptal jsem se nedočkavě.

"Jo, lehce pořád hořel ten ubrus na něm. Já ležela prdelí v hroznový marmeládě a nemohla se zvednout. A pak se nade mnou objevil Milan, furt nahej! Nad očima jsem měla jeho rozhejbaný víš co a slyšela jak na mě řve: My tu hoříme a ty si loupeš mandarinky, nejsi blbá????!!!!"

Odpadnul jsem.

"A pak ze stolu serval ten čoudící ubrus a odběh zase do koupelny."

"A pak?", šílel jsem touhou.

"A co bys ještě chtěl?", podívala se na mě Ivana jako na vraha neviňátek.

"Pak jsme otevřeli okno a začali jsme uklízet."

Miluju momenty, kdy rituály dostanou novou podobu!