Aby se moje zoubky mohly podívat domů

Další potvrzení mojí teorie o tom, že něco, co už bylo kdysi vysvětleno, bylo vysvětleno blbě. To máte jako s tím, že zívání okysličuje krev a mozkový struktury. Velký prd!

Namazal jsem mu chleba s máslem a krajíček jsem jako peřinkou překryl plátkem sýru.

Byl podvečer, a ještě nenastal čas jeho předání mámě, která musela vyřídit něco důležitýho a po ruce nebyl nikdo, kdo by ho ohlídal, zasmál se s nim a ukrojil mu chleba.

Seděl u stolu, dlaní si po obličeji shrnoval kůži až vypadal jako šarpej a s mírným odporem sledoval sklenici plnou mléka, která stála na stole před ním. 

A zíval.

Zíval tak, že jsem se rozzíval taky. Tahle záhada mě pořád baví. I když nechcete tak zíváte, stačí když si někdo kolem vás otevře hubu.

"Proč zíváme?", zeptal se, když viděl mojí otevřenou hubu a zlehka se u otázky usmál.

"Proč myslíš?", zeptal jsem se, protože vykládat něco o okysličování krve mělo asi stejnej význam, jako říct fotbalistovi, že kabelky chlapi fakt nenosej.

Přisunul si blíž sklenici a ukazováčkem začal jezdit po hladině mlíka.

"Asi že sem unavenej", koukal pořád na prst kroužící v mlíku a možná měl radost z toho, že ho nikdo neokřikl, že tohle se nedělá. Nedělá, no, ale co už, když bylo v mlíku prstíku dobře...

"A co když je to jinak?", zeptal jsem se ho a podal mu talířek s chlebem a plátkem sýru.

"Jak jinak?", do chleba nekousl, a prst vytaženej z mlíka olíznul.

"Co když jsme my zíváci nějaký špioni z vesmíru?", vykulil jsem na něj oči a mlčel. Tajemně jsem mlčel.

"A nikdo nás nevidí...", přidal tajemno, ztichnul a zašeptal: "...a nemáme auťáky, ale rakety. Skovaný!!!", našpulil pusu a mlčel.

Výzvu jsem přijal.

"Některý tramvaje jsou rakety, víš to? V noci lítaj do vesmíru a ráno nás vozej do práce a do školy."

"Týýý jo!", sousto ukousnutýho chleba nedovolovalo jeho puse žádný další slova.

Z mísy na lince jsem si vzal jabko a zakous jsem se do něj.

"A viděl jsi někdy, jak řidič tramvaje zívá?", zeptal jsem se úplně vážně.

Jenom kejvnul hlavou a z koutku mu na tmavý tričko s dlouhym rukávem ukáplo pár pozdravů od mlíka v jeho puse.

"No", nechal jsem si menší dramatickou pauzu, "tak vidíš, že nekecám. My, co zíváme, jsme špioni z kosmu. A některý špioni říděj ty rakety.", musel jsem se otočit a jako dělat něco na lince, aby neviděl, jak se směju.

"Aha", řekl potichu, hlavu zamotanou a chleba se sýrem už skoro celý v sobě.

"A aby jsme se poznali mezi sebou", pokračoval jsem, když jsem se k němu zase otočil obličejem, "tak si jeden před druhym sem tam zívneme."

"Ty jo!!!"                         Měl jsem ho na lopatě a pustil svoji fantazii na ještě větší špacír.

"A všim sis, že když zíváme, tak pokaždý lehce zvedneme hlavu?", zeptal jsem se.

Koutky u jeho malý pusy se zakřivily dolů a hlavu dal lehce na stranu.

Naoko jsem si před ním zívnul. Podruhé i potřetí. Nakažlivý efekt se dostavil a malej opravdu zívnul.

To byla moje chvíle.

"Vidíš...", upozornil jsem, "zvedáš při tom hlavu!"

Dozíval.

"To aby se moje zoubky mohly podívat domu.".

Vyhrál nade mnou.