"...to je stejná kravina, jako třást ramenem malýho vyděšenýho dítěte a řvát u toho: soustřeď se, když ti něco řikám", reagovala matka na nějakou moji zmínku v telefonu.
"No, tak to sem rád, že tohle zmiňuješ, protože právě na to si moc dobře pamatuju, moje milá", byl jsem jedovatej jako rulík naklonovanej jedem z foukačky pralesních obyvatel někde v Amazonii.
"Ty si to fakt pamatuješ?", nedala se bývalá tyranka, současná žena na prahu jubilea, jinak má matka.
"Hele, divný, ale pamatuju.", řekl jsem po pravdě. "Vůbec netušim, co jsem měl v neděli k večeři, ale jak jsi mě kdysi čapávala do obou dlaní za moje ramena a třásla se mnou jako šamanka, která ze mě chce vyhnat zlo, to si pamatuju. Respektive, tvůj obličej při tom třesení se mnou mám v hlavě naskenovanej do konce mýho života."
"Ach jo!", řekla máma fakt smutně.
"Žádnej štrééés, má milá. Díky tomu si fakt pamatuju tvůj obličej, když jsem byl malej a ty hodně mlaďounká. A to je krásný. Nepotřebuju k tomu žádný fotky. Jenom zavřu oči, vybavím si ten tvůj přídřep ke mně, ruce na ramena a už to sviští...", usmál jsem se do telefonu.
"To víš, tak to dopadá, když maj malý holky děti...", zasmála se máma.
"Malá jsi nebyla, ale jestli uplně dospělá, to teda netuším."
"No nebyla. NE BY LA! A vůbec jsem netušila, co nastane, až se narodíš. A možná právě proto, jsem se na to tak nezřízeně a bez obav těšila."
"A pak jsi do mě šla vařečkou na vyváření prádla a třásla se mnou jako šamanka", zaseknul jsem romantiku maminky.
"A taky jsem tě fackovala, a řezala přes prdel dlaní, až mi otekla. Ta dlaň. A ta prdel byla vlastně taky pěkně naducaná... Ale já vás fakt musela tlouct, jinak bych skočila do světlíku a neměli byste maminku...." vysvětlila mi moje drahá máma to, proč jsme byli s bráchou řezaný jako to pověstný žito.
"Vůbec ti to nevyčítám, a nikdy mě to ani nenapadlo. Každá máma ví nejlíp, co dělat."
"No, to je právě ten průser. Tohle řikaj všichni, ale ne každá máma to ví!"
"Hlavní je pořádně ty parchanty vychovat, že jo? To je přece tvoje heslo.", chtěl jsem mámě udělat radost, protože vim, že tohle je tak trochu její krédo. Je možná řečeno lehce vulgárně, ale jeho podstata je zcela čitelná.
"Hochu,", začala máma zlehounka, "nejdůležitější je naučit děti zavázat tkaničky. To málokdo ví, nebo si to uvědomuje, ale je to tak. Dobře zavázat tkaničky je umění."
"Tkaničky? Nic fádnějšího tě nenapadlo?"
"Prosim tě, nebuď vůl a neříkej všechno hned a nahlas....", požádala mě.
"Uvědom si, že dobře zavázaná bota je velkou radostí dne. Když si ráno dobře zavážeš tkaničku, tak tě nebolí noha - protože není tkaničkou moc stažená! Pak taky můžeš chodit, běhat a popobíhat - protože se ti bota nevyzouvá. A když tkaničku dobře zavážeš, nebudeš si celej den šlapat na jakejkoliv její dlouhej konec a budeš v pohodě. Různě dlouhý a jeden předlouhý konec tkaničky to je den totálně na prd. Uvědomil sis to?", ukončila máma instruktáž.
"Málokdo to ví, ale dobře uvázaná tkanička je stejně důležitá jako se naučit abecedu."
Má pravdu. Řek jsem si po chvilce v duchu. Má zase hergot pravdu.
"A teď," dodala máma, "bych s tebou nejradši zase zatřásla a zapištěla ti do tváře: soustřeď se, když ti něco řikám."
"Jenže na tebe už nedosáhnu..."
"Tak já si kleknu.", zněla jediná možná odpověď mojí životní šamance.
