... a to sem vás takhle zasvinila já? No potěš pánbu...

Mám tady jednu paní. Nemůžu ještě říkat sousedku, protože se známe celkem plaše. Když se potkáme, usmějeme se a pozdravíme. Takovej klasickej vesnickej rituálek. Až včera se rozpovídala...

Nebylo to fajn ráno.

Studenej vítr a drobnej déšť mě doprovázely na cestě k autobusu. Musel jsem do Prahy ze dvou opravdu hnusných důvodů. Zubař. Daně.

Zubař z důvodu zubu ulomeného o nanuk Magnum - znáte to, takové to "křupnutí"... - a daně, od kterých bude záviset výběr nového zubu podle jeho kvality, rozuměj finanční náročnosti.

No a k tomu všemu ten déšť a vítr.

Takže jsem se ke stanici busu od naší zahrady tak nějak promrcasil a na kraji pole, u kterého autobus na své stanici zastaví, jsem uviděl mojí paní. Zase jsme se na sebe usmáli a řekli každý to svoje "dobrý den".

"Zima, co?", padla první slova.

"Hrozná. Já to tak nenávidim.", dupnul jsem lehce vztekle nohou o černý asfalt pod ní.

"Už nám to jede.", zaplavalo za moje slova sdělení mojí paní.

---

Autobus nacpanej jako poctivě čerstvě udělaná jitrnice. Poslední dvě místa čekala na nás. Na mě a mojí paní.

---

"No tak, šupšup, nebo nechcete k okýnku?", hecla mě paní. 

"A chcete k okýnku vy?", stal se ze mě galantní jelen, ale autobusák na to šlápnul a moje paní byla v cukuletu opravdu moje, páč mi tím škubem padla úplně celá do nepřipravenýho náručí.

Rukáv světlého baloňáku na mé pravé ruce jí dost brutálně přejel po obličeji a rtěnka z její pusiny na něm zanechala dost dlouhej a výraznej šlinc. Pane bože! Jedu k zubaři a pak na daně!!!! S rukávem od krve...

Kabela, která mojí paní škubnutím vyjela z ruky, se mi zaplejtala pod nohy a já se bál, že v ní rozšlapu třeba mobil nebo skleničku s práškama na tlak.

Moje paní v tu chvíli padla na kolena, respektive na svá kolena a k mým kolenům, oběma rukama se čapla kapes mého kabátu a zvedla ke mně obličej...

Jestli někdy ze své výšky viděl Bůh něco podobnýho, divim se, že je na všech jeho vyobrazeních tak vážný...

Moje paní v letech pode mnou klečela na vlastní kabelce a po obličeji měla rozmazanou rtěnku jako rajda, co táhne po finančně úspěšné noci ránem domu.

Řidič autobusu v tu chvíli k razanci jízdy přidal ještě ostré vybrání zatáčky, což naší situaci (mojí a mé paní v letech) zrovna nepřidalo...

Zemská přitažlivost v kombinaci paní pode mnou a zatáčkou za námi, mě hodila bokem na ramena ženy sedící poblíž. Rameno té ženy v podstatě na pár vteřin zmizelo v mém zadku. Naštěstí krytém kabátem, svetrem a košilí a kalhotami.

Moje paní v letech v tu chvíli položila svůj zmatlaný obličej na polobotky pána sedícího přes uličku od paní, které jsem zhltl rameno.

Konečně přišla rovinka a autobus sebou tolik neházel.

Opustil jsem rameno a nahnul se k mé paní. Opatrně jsem jí nabídl moji pravou dlaň a levou rukou jsem mezitím ze země zvedl kabelku, ze které se vysypalo všechno, co v ní bylo. Nebylo toho zrovna málo...

Moje paní se chytla mé pravé dlaně a pomalu vstala.

Paní s ramenem mezitím z podlahy autobusu vyzobávala jednu blbost za druhou a házela je halabala do kabelky, kterou mi sebrala z dlaně.

"Takže k okýnku...", pomáhal jsem mojí paní na její sedačku a usmál se na ní.

Paní mlčela a jen si olízla rty. Bohužel...

Na sedačce najednou seděla zkroušená malá holčička z pusou od marmelády, kterou nachytali při mlsání ve spíži.

Z kapsy kabátu jsem vytáhl paklík papírových kapesníků a podal je mojí paní.

"Utřete se.", mrknul jsem na ní, "máte trochu po obličeji rozpatlanou rtěnku.", dodal jsem.

"Kristepane! ... a to sem vás takhle zasvinila já? No potěš pánbu..., vzdychla zděšeně moje paní,  " a nemáte zrcátko?"

---

Od včerejška se moje paní změnila v moji sousedku.