Všimli jste si, jak některé drobnosti dokážou totálně změnit význam původního? Třeba otazník. Dejte ho tam, kde byla původně tečka a všechno je jinak.
Všimli jste si toho taky?
Už pár měsíců mám takovej ten blbej pocit. Pocit, kdy vám někdo říká, že červený čtverec, který před sebou vidíte, je vlastně žluté kolečko...
Nejsem žádne extra velkej "havloid" a už vůbec si nemyslím, že jsem typickej parťák "pražský kavárny", a přesto se často stává, že tím, co napíšu, nebo řeknu, jsem do týhle kategorie okolím přiřazen jedním šmahem.
Nálada ve společnosti, tak jak jí můžeme vnímat z novin nebo zpráv v televizi, je blbá, i když ti, kteří "nás vedou", malují lidem každodennost jako právě probíhající oslavu radosti. Spíš než o opravdovou radost jde z mého pohledu o karneval. Masky, často až rituální tanečky, důmyslné nepravdy a jasné lži, vydávané za pravdy zapatlávají už skoro denně naše oči a uši.
A tak od těchto "zajištěných radostí" prcháme, i když utéct jim úplně není rozhodně v našich silách.
Kam bychom ale měli od blbýho utíkat?
Na sociální sítě, kde čím dál tím víc čteme o tom, kolik kdo upek štrúdlů, jak vyleštil okna v obejváku nebo že se dobře vyspal?
Utíkat do diskuzí v elektronických médiích, kde se z lidí stávají fundovaní psychologové, odborníci na náboženství, váleční poradci a ekonomové, kteří přesně vědí, jak nakopnout růst HDP?
Máme se vydávat na cestu Puntu?
Máme se v pudu sebezáchovy přiřadit do reje a ruku v ruce s ostatními tancovat obkročák, abychom minuli místa, o kterých se nemluví a s jistotou se při tanci mohli odrazit od ploch, které nám jsou vykresleny jako pevné a stabilní, i když nám vlastní instinkt říká, že tančíme v bahně?
Musíme přemýšlet o tom, jestli nahlas řekneme nebo veřejně napíšeme slova jako "cikán" nebo "buzerant", protože nám v takových případech hrozí nařčení z rasismu nebo nízké tolerance?
Může být opravdu jedním z řešení nespokojenosti plnej nákupní koš jídla a ujištění, že se Česku nikdy nevedlo tak, jak v současné době, i když čvrt milionů lidí nemá dostatek financí na jídlo a bydlení a důchodcům přidají vlády na penzi vždycky pár týdnů nebo měsíců před volbama?
Dokážeme se srovnat se situací, kdy máma před sebou na ulici žene dítě, pohladí ho mateřským pohlavkem a slovně dodá:"... neříkala jsem ti, že tohle mezi lidma řikat nemáš?"
Máme se zamknout doma, zahrabat do knížek a vzpomínek a bejt spokojený?
Co myslíte?
Můj dnešní blog nemá bejt o podněcování vzpoury, revolty nebo týdne neklidu.
Úplně by mi stačilo, kdyby někomu z vás zalez aspoň na pár vteřin pod kůži a pod kost na hlavě, ve které se často krčí mozky. Mozky by se krčit neměly! Protože když se mozek začne krčit, přehlídneme často maličkost jakou může být obyčejný otazník. A my si pak zvykneme na žití, které je celé přikrčené a věta "A to je ta krásná země, země česká, domov můj?" čapne díky otazníku na jejím konci význam, který jí původně vůbec nepatřil...
