A musí se to maso z maminek taky vařit?

Znáte takový ty sliby matek, který už při vyřčení ztrácejí smysl a i malé dítě tuší, že jde jen o takovou malou lež? Ale i malým lžím je možný dát pěkně za uši...

Prázdniny za pár hodin, školáci nadržení, rodiče vyprahlí a kliky od škol unavené celoročním provozem.

A já si to štráduju kopcem dolu domu k nám. Nebe nad hlavou provoněný vším co kvete a v tašce pěkně v pytlíku echtovní kus kližky na poctivej vesnickej guláš. Cibuli dostanu čerstvou a knedlíky upatlám z nakoupených rohlíků.

A aby byla ta správná nálada na přípravu gulášové many nebeské, skočím ještě naproti na jedno točený, orosený, chtěný a horkem vysněný.

V hospodě je víc dětí než dospělých. 

Běhaj mezi stolama, zakopávaj o vlastní nohy a zarážej si při pádu hlouběji do pusinek ucucávaný lízátka na špejli.

Člověk musí vypnout uši a jen tak pozorovat ten frmol a nenechat se odradit.

Půllitr natočenej, sedám ke stolu k dvěma už na první pohled zoufalejm matkám a zhluboka upiju.

"Petře, neběhej!", "Ať na tebe pořád vidim.", "Ne, na kole bez helmy jezdit nemůžeš.", "Míšu už taky ne, měla jsi eskymo.", Karolíno, ty už máš zase mokrý boty?!" - ženou maminky z pusy otázky, povely a příkazy.

"...už toho mám fakt dost. A to jsou před náma celý prázdniny.", hekne z posledních sil jedna z maminek a upije vinnej střik.

"Tak se na ně vyprdněte, nechte je běhat v mokrejch botách bez helmy a přecpěte je nanukama - aspoň večer nebudou chtít žádnou večeři.", hodím poradní hlas toho, kdo žádné děti nemá, ale pořád si pamatuje, jak bylo někdy, díky mateřské péči, dětství k nepřežití.

Najednou se celá ta dětská partička objeví kolem stolu a střídavě mi její členové lezou po klíně a strkaj prsty do pěny u piva a řikaj mi: "Pudeš plavat? Budeš s náma hrát na honěnou? Koupíš mi lízátko?"

Matky děti okřikují a děti dělají, že jsou hluché.

"I kdybych se pro ně rozkrájela, tak to bude pořád málo.", vzdychne druhá matka.

"Jak rozkrájela?", podiví se jeden z po mě lezoucích.

"No na kusy. Jako maso.", odpovím a rychle přemístím půllitr s pivem mimo dosah dětských rukou.

"A kdo by jí rozkrájel?", ptá se malej člověk dál.

"Sama by se rozkrájela. Na kousky masa. Něco na polívku, něco na řízky, něco na guláš.", ženu dál naši společnou debatu. 

Zbylé děti se shluknou kolem mě a smějou se stejně, jako se smálo dnešní ráno plný slunce.

"A pak na vidličku?", zeptá se holčička s očima modrejma jako IKEA taška.

"Jo. Na vidličku. A něco jen tak do ruky, jako když okusuješ stehýnko kuřátka.", ladim debatu do dalších poloh.

Maminky vedle mě maj chvíli klidu a jen tak obracejí oči vzhůru, když poslouchají, co dětem tlačím do uší.

"A nebolí je to?", ptá se zvídavě další holčička.

"Nebolí. Maminky nikdy nic nebolí. To si pamatuj.", řeknu jako Komenský.

"A musí se ty rozkrájený maminky taky vařit?", ptá se zase klučík.

"Jenom maso z těch starejch se musí vařit. Mladý maminky se daj jíst i syrový.", rozšířím touto osvětou přehled dítěte. 

"S rejží?", směje se na plno jinej klučík a čeká.

"S rejží hlavně když maminku uděláš na smetaně nebo na houbách.", melu dál pátý přes devátý.

Maminky upíjej a poslouchaj stejně napjatě, jako jejich děti.

Otázky ustávají. Děti jsou lehce rozhozené, koukaj kolem sebe a ve vzduchu loví další dotazy.

"Ale nene, ty si děláš legraci. Maminky se přece nejedí.", vsune do ticha svoji domněnku ta s těma modrejma očima.

"...ale jedí. Dyť si sama slyšela, že by se máma rozkrájela. A když se rozkrájí, dohromady už dát nejde a tak se musí sníst, aby nezasmrádla.", graduju debatu zavánějící kanibalismem.

"A ty to jíš?", táhne na branku modroočka.

"No jasně...", nenechám se načapat a vpiju se do druhé poloviny půllitru. "Třeba dneska", natáhnu ruku k tašce, nahmatám v ní pytlík s kližkou, vytáhnu ven a položim před sebe na stůl. "Dneska budu mít guláš z maminčiny nohy. Rozkrájela se pro mě minulej tejden.", dopíjím pivo do ticha, které vládne všude tam, kde nic není.

Uprostřed stolu flákota a několik páru vyděšenejch očí.

"A to je fakt noha z maminky?", ztrácí modroočka prozatímní jistotu.

"Jo jo, ráno na ní ještě měla bačkoru. A myslím, že je to levá noha. Z těch je guláš nejlepčejší.", mluvím jako kniha a dopíjím vychlazenou plzeň. "Přijdete někdo na guláš?", ptám se všech kolem stolu.

Děti se vrhnou na svoje maminky, začínají je objímat, líbat a hladit.

Neodporují. Jsou najednou hodné a roztomilé a sami od sebe si na hlavu navlíkají cyklistické helmy.

"No tak nic, já si tu mámu snim teda sám. Ahoj, děti.", zvednu se, máminu nohu zase hodim do tašky, zamávám a jdu vařit... 

...cibuli dostanu od sousedů a knedlíky upatlám z nakoupených rohlíků.