A kdyby v Kauflandu prodávali hašiš, tak bych se nežinýrovala...

"Nejsem žádnej extra rebel, ale zmrzlinu si před obědem už klidně dám. Za pár dní může bejt konec a pak bych při pobytu na nanebevzetí litovala."

Odboj? Punk? Rebelie? Revoluce? Ne. To se jen v jednu chvíli matka rozhodne nepodléhat konvencím a dělá, co se nedělá.

"... a tak se do košíku hodila bůček místo jáhel, láhev rumu, velkou čokoládu a nesmyslně drahý, prej irský máslo se solí. Jistě, mohla bych si klidně osolit to levný český máslo z akce, ale to dělám celej život. CELEJ! Rozumíš? A kdyby v Kauflandu prodávali hašiš, taky bych se nežinýrovala..."

Představa vlastní matky, nakupující v lahůdkách Kauflandu hašiš, mě dostala. Paní se stužkou ve vlasech se od váhy na mámu usměje a řekne: "Můžu nechat o gram víc?". A matka odpoví: "Ale to víte, že jo, dyť je před náma celej víkend..."

"A Kofilu jsem snědla už při nakupování. Celej život totiž myslim na to, jak by bylo fajn se v obchodě se žrádlem rovnou najíst a u kasy zaplatit jen za prázdný obaly. Nemusela bych se domu tahat s těžkejma taškama a pak to všechno nakoupený přerovnávat do špajzu a ledničky a obaly zase vyhazovat do koše a ten vynášet do popelnice. To ji je taková votrava...", hodila máma do dialogu téma, který mělo svoje opodstatnění.

"No jo, to jde ale jen s Kofilou třeba. Co polívka?", pátral jsme po možných nedostatcích matčiny právě vyřčené teorie o sebestravování.

"Kdo chce polívku, ať si jí obstará!", srovnala moji vnitřní nerovnováhu máma jedním krátkým sdělením.

"A role maminek kuchařek je v háji zelenym.", poznamenal jsem ostentativně se smutkem v hlasu.

"Milej hochu...voni maminky kuchařky sou - vo tom žádná, ale ne všechny maminky prožívaj při krájení mrkve nehynoucí lásku a ne každý mámě dokáže rozpálenej sporák přivodit orgasmus."

Mámina přirovnání jsou jak obyčejný dny, co jdou jeden za druhym a v každym se stane něco neobvyklého.

"Jenže ženský to maj jinak než chlapi. Pořád jsem nepřišla na to, proč my - ženský - víc než kanape potřebujeme takovou tu drátěnou kárku. To je snad nějaká genetická chyba v ženskym těle, že pořád musíme něco dělat nebo shánět. Chlapi si lehnou a tím už "dělaj". My "děláme" to, že fakt pořád něco děláme. Jestli je zhasnuto kontrolujeme. Jestli je v pračce jenom bílý prádlo. Jestli je doma dost zubní pasty. Jestli mezi lednici a linku neupadlo kolečko salámu, když ho vyndaváte z lednice. Jestli je pořád na lednici magnetem přichycenej lístek z čistírny s vaším oblečením... Pořád něco děláme, hergot himl.", zasmála se moje rebelka nahlas do telefonu.

"A tak se rozhodla, že se vzepřeš. A koupila sis bůček a rum a Kofilu vdechla už u regálu."

"Přesně tak, chlapče. Protože na to mám chuť!", pokračovala. "A pak jsem na čtyřicítce jela padesátkou a telefonovala jsem za jízdy. Víš, zavolala Líba, jestli prej nechci nějaký jabka." - omluvila porušení silničního zákona.

"No... a jak ta rebelie bude pokračovat?", byl jsem zvědavej.

"Nejdu k volbám - to sem ti vlastně chtěla říct.", oznámila mi revolucionářka hrdě. "Hra na menší zlo mě už fakt nebaví a palečnice mi kvůli neúčasti snad nenasaděj..."

Máma nejde k volbám, Kofilu sní ještě před zaplacením a telefonuje za jízdy. Je tedy dalším důkazem toho, že se z rebelů mohou pro mnohé z nás stát vzory. (..a ano, existují určité meze - ale KDO JE NASTAVIL?)