A Andrej to ví - řikala máma

"Tak jsem si dneska ráno řekla", rozpovídala se máma do telefonu, "že si za tu dvacku, co dávám za noviny, radši každej den koupim dvě dobrý jabka. Evelýna - znáš?"

Nakopnul jsem před mýma nohama na chodníku povalující se kamínek a odpověděl: "Znám, kilo za pade, ale potěšení za milion."

"No jo, ty si mlsná držka, že sem si to nemyslela.", vypustila máma do mých uší a pokračovala. "Proč mám pořád číst lži hradního pána a výmluvy financ ministra, že jo? Kdyby se psalo rajcovně a lechtivě o "čapím hnízdu" paní Moniky, to by byla jiná. Ale když je Čapí hnízdo jen nějakej ranč? No řekni sám..."

Lehce mě mezi máminejma slovama zarazilo slovní spojení "čapí hnízdo paní Moniky".

"Jak to myslíš?", chtěl jsem se dozvědět a tak jsem se zeptal. Máma mi totiž vždycky říkala: "Když budeš mlčet jak vůl, maximálně tě zapřáhnou, nikdy nepohladěj."

"Co jak myslim?", reagovala máma.

"No...jak myslíš "čapí hnízdo paní Moniky", to mě zajímá", specifikoval jsem svojí zvědavost.

"Jo tááááááááááák", byla máma rychle v obraze, "chlapi včera v hospodě říkali, že je jim nějaký Babišovo hnízdo ukradený, protože s tím stejně nikdo nic neudělá. A Andrej to ví. Prej by byla mnohem zajímavější debata o čapim hnízdě jeho ženy Moniky."

Vajgla odhozenýho jako nechtěnou sirotu na chodník jsem špičkou boty dokopával k mříži kanálu přede mnou.

"Von je ten ranč její? Kdy to stihnul přepsat?", ptal jsem se dál.

"Ale prd. JEJÍ čapí hnízdo by chtěli chlapi z vesnice vidět. Kapišto?", cizelovala máma popis vesnické nálady kolem aktuálního "problému" financ ministra.

"Aha. No tak to asi budou chlapi zklamaný. Na hnízdo bych to netipoval." pokračovali jsme v delikátní debatě. Máma ale, jako pravá dáma, debatu o hnízdě ukončila.

"No a právě proto jsem se rozhodla noviny nečíst a radši žrát drahý jabka. Ty naše sklepní chutnaj jako egyptský mumie a koušu do nich v podstatě jen proto, že jsem tak už přes 65 let naučená,   a taky proto, že jsem šetřivá a je mi líto je hodit na hnuj, i když mám za to, že tam tak trochu patřej."

"Jenže žranim drahejch jablek", oponoval jsem jako pořád ještě dítě mojí mámy "pana ministra nikdo nepřinutí k tomu, aby začal mluvit pravdu a choval se jako chlap."

"Aha. Tak jinak", spustila máma, "...za muj život jsem už poznala paznechtů až až. A jako mladá jsem měla často pocit, že jim musim dát jasně vědět, co dělaj blbě. Opakovaně - já kráva! Co mě to stálo úsilí a nervů. Jenže jak člověk zestárne, tak přijde na to, že jednou a pořádně stačí. A když poznáš - a to poznáš - že dál už nemá cenu se čílit, tak je lepší si třeba kousnout do dobrýho jabka. Čapí nečapí. Rozumíš?"

Mojí nohou kopanej vajgl sklouznul pod mřížku kanálu a přestal pyzdit chodník v parku.

"Takže Evelýna", pokračovala máma, "a odřezky z jablek na štrůdl teď budu balit do prázdnejch pytlíků od mouky, který taky, já nána blbá, pořád shraňuju."

Všechno důležitý je popsaný v Bibli nebo v knížkách pana Fulghuma. A na to, co v těchto dvou knížkách nenajdete, na to si musíte přijít sami...