Proč mi vadí islám

  V jedné diskuzi padla otázka, proč nenávidíme islám. Moje odpověď narostla do velikosti článku. Co se týče jednotlivých bodů, myslím si, že hodně lidí to vnímá podobně.

V prvé řadě bych nepoužil slovo „nenávist“, spíše „odpor“. Navíc, je třeba zdůraznit, že odpor k islámu nerovná se odpor k muslimům, věřím, že spousta muslimů níže uvedené postoje nezastává. Avšak islám, jako myšlenka, je právě na těchto principech založen. A nepřipouští diskuzi o správnosti. Muslimové, kteří tyto postoje zastávají, budou hájit jejich správnost, avšak člověku, milujícímu svobodu a rozmanitost by měly být odporné.

Abych nebyl nařčen z boje proti „kuchyňské formě islámu“ a toho, že znám islám jen z článků na webech jeho odpůrců a „zmanipulovaných“ zpráv, což je dnes oblíbenou metodou, jak odpůrce islámu znevážit, napíšu něco o sobě. Korán jsem četl poprvé ve věku 23 let a od té doby jsem některé pasáže přečetl ještě mnohokrát, celou knihu asi ještě dvakrát. K tomu jsem přečetl Mohamedův životopis (síru) od Ibn Ishaka a velké množství hadísů. Mimo přímo muslimské zdroje jsem četl i jiné historické zdroje, knihy o křížových výpravách, Cordobském chalífátu, balkánských taženích a podobně, a to jak historických pramenů, tak moderní interpretace. K tomu nezměrné množství článků ohledně fungování muslimů v historii i dnes, včetně například informací o Sykes-Picotově dohodě.

Co se týče praktických zkušeností, znám osobně několik českých muslimů, desítky, možná stovky zahraničních „přes internet“, kde konverzuji na různých fórech hlavně v angličtině. Fyzicky jsem byl a mluvil s lidmi v zemích, jako je Gruzie, Egypt, Turecko a další. Hodně cestuji, takže se setkávám s muslimy i v Paříži, Londýně a podobně. Níže uvedený obrázek jsem si vytvořil podle drtivé většiny z nich.

1. Pocit nadřazenosti. Muslimové mají silný pocit nadřazenosti, pramenící z toho, že jsou muslimové. Tedy následovníci toho nejdokonalejšího z lidí a vyznavači té nejdokonalejší víry. Člověk potřebuje být na něco hrdý. Někdo je hrdý na vysokoškolské vzdělání, sedmimístný roční plat, fungující rodinu, nebo úspěchy v práci a v zájmových činnostech. Dokonce uznávám, že může být částečně oprávněné být hrdý na to, že dodržuji nějaká striktní pravidla (třeba půst), podporuji méně šťastné almužnou a podobně. Ale takovou míru nadřazenosti, jakou mají muslimové jen proto, že někdo kdysi řekl, že být muslimem je nejvyšší meta, a oni tomu bláhově věří, by člověk pohledal. Veškerou úctu a pokoru muslim věnuje Alláhovi, takže pro ostatní lidi mu už žádná nezbývá.

2. Bezmezná a bezduchá oddanost víře. Člověk, který nevyznává nějakého abstraktního boha a jeho údajného proroka těžko vysvětlí člověku, který je vyznává, co mu na tom slepém vyznávání vadí. Muslimové o svatých textech nepřemýšlejí, oni je čtou, recitují a učí se nazpaměť. Obdobně fungovaly nonstop projevy Velkého Bratra v románu 1984. Pokud jste zahrnuti přívalem slov a na jeho začátku jste upozorněni na jejich jedinečnost, absolutnost a nemožnost o nich přemýšlet, pak je jednoduché tvrdit vám ráno, že bojujete se spojencem Eurásií proti nepříteli Estazii a odpoledne, že je to naopak. V Koránu a dalších textech je to podobné, o rozpory zde není nouze. Ať už člověk věří v nějaké vyšší jsoucno, nebo ne, jeho vztah k němu by měl být řízen rovněž rozumem a srdcem.

Příkladem, na kterým si lze vztah k víře nejlépe ukázat, je požadavek starozákonního boha na Abraháma, aby obětoval svého syna Izáka. Ateista by takové hlasy poslal do patřičných míst, láska k synovi je víc. Abrahám, jakožto reprezentant židovské a potažmo křesťanské víry, jde oběť vykonat, protože má důvěru v boha, a tato důvěra mu (správně) říká, že bůh nakonec takto krutou oběť vyžadovat nebude. Pokud by bůh požádal o syna muslima, a pak mu poslal anděla se „zrušujícím“ příkazem, anděl by patrně muslima zastihl již se zkrvaveným nožem v ruce nad chladnoucí mrtvolou syna. Ne proto, že muslim by byl násilník a vrah, ale proto, že poslouchá svého boha na slovo.

3. Neschopnost humoru a nadhledu. Již od školky víme, že pokud se stane někdo terčem vtipu, je nejlepší obranou nenechat se vyprovokovat, případně si ze sebe udělat ještě větší legraci. Ti, kteří tento „test“ nezvládnou, naježí se a cítí se dotčeně, se stávají terčem častějších a drsnějších vtipů, protože ukázali slabinu, a odhalili, „že to na ně zabírá“. Není to fér, ani pěkné, ale je to tak. Naopak ve vyšším věku je prokázáno, že pokud se seznámíte s novým člověkem, nejlepší cestou, jak se stát skutečnými přáteli, je sarkasmus a drsný humor. Pokud to totiž oba „skousnete“ a navzájem se tomu zasmějete, jednak vás sblíží humor a jednak víte, že kolem takového člověka nemusíte našlapovat po špičkách, což odstraní podvědomý stres a s takovým člověkem je vám lépe. Toto je velmi patrné právě u nás, protože slovy říšského protektora jsme my Češi „smějící se bestie“. Muslimové naproti tomu jsou ten otloukánek ze školky, kterého je zábava provokovat, protože z toho „pění“. Akorát vám za to nerozšlape bábovičky, ale zastřelí vás samopalem. Jistě, nějaká úcta by být měla, ale přirozená a nevynucená. Pokud muslimové říkají, že dělat si legraci z jejich proroka je jako kdyby nám někdo řekl „tvoje matka je kurva“, tak fajn, jednak mi připadá lidštější milovat víc svoji matku, než stovky let mrtvého pána, a jednak my tuto větu neoplácíme podřezáváním a střelbou. Navíc ve svém opovržení vůči ostatním náboženstvím a kulturám (viz. bod 1) zacházejí mnohem dál.

4. „Slizkost“, dvojakost a neupřímost. Jakub 5.12 Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne. Islám má zakotvenu pro nás nepochopitelnou dvojkolejnost. Můžou v něm platit dva protichůdné principy současně. Například výše uvedené opovržení a „shazování“ jiných kultur a principů, při současném striktním odmítání sebemenší kritiky „dokonalého“ islámu. Z těch mnoha hodin diskuzí jsem měl většinou téměř uvařenou hlavu, protože standardní strukturovaná diskuze s vyjasněním pojmů a postojů nebyla možná, jen silná adorace toho, co se jim líbilo, a soustředěný útok na to, co se jim nelíbilo. Jakákoliv kritika islámu (patrně i tento článek) bude odmítnuta relativizací a zobecňováním, a pokud na toto zareagujete obecným a souhrnným argumentem, utečou zpět do detailů a budou hledat jakékoliv sebenesmyslnější protiargumenty. Nejsmutnější není, že používají v podstatě všechny manipulativní techniky v diskuzi, ale to, že tomu, co říkají, skutečně věří a nesnaží se ani trošku pochopit jiné argumenty.

5. Vztah k ženám. Je možné a pravděpodobné, že se hodně muslimů chová ke svým ženám slušně a hezky. Ale je to chování k „předmětu“, třeba ke křišťálovému servisu po dědečkovi. Staráte se o něj, pečujete o něj, líbí se vám, jste na něj hrdí, vystavujete jej na odiv. Ale není to partner. Ženy ke svým mužům na oplátku cítí úctu (ta jim zbyla i po věnování většiny Alláhovi, protože muž-muslim je takový jeho zástupce), hrdost, že se o ně dokáže postarat, vděčnost a oddanost. Jako pejsek k páníčkovi. Jen ta láska tam jaksi moc nemá místo. Natož partnerství, kdy se ženou společně rozhodujete o tom, kam na dovolenou, společně balíte batoh, prodíráte se v lese v dešti, společně stavíte stan a střídáte se v tom, kdo bude podpalovat oheň a kdo krájet špekáčky.

Je to jednoduché. Absence těchto „nešvarů“ definuje naše prostředí a naše hodnoty (i když nemusí být dokonalé). Jejich přítomnost nám naopak většinově vadí. A vadit budou, nikdy je nemůžeme přijmout bez ztráty lidskosti. Otázkou je, zda některým muslimům stojí za to tyhle komplexy opustit i za cenu ztráty muslimovosti vyměněné za lidskost. Víru opustit nemusí, jen ty postoje.