Státu neunikne nikdo. Spořádá daně fyzických i právnických osob, zbaští cla, odkousne si z darovaného majetku a předčasně se raduje i jeho umírající občan, protože státu neunikne ani po smrti - v účtu za pohřeb bude daň z přidané hodnoty.
- 1. Hlasuje se nejen ve volebních místnostech
Na začátku všeho - anebo hned za dveřmi – byly potraviny.
Proti takovému „Na počátku bylo Slovo“ je to pravda přízemní i nepřesné – tehdy přece ještě žádné dveře nebyly - ale i každodenní kritik konzumního způsobu života musí vyrazit do obchodu nebo zajet do supermarketu. Někdo takový spíš zvolí místní obchod, ale už toto rozhodnutí ho přivádí do světa rozhodování a volby. Tím, že dal přednost malé samoobsluze, vlastně hlasoval pro to, aby tyto prodejny dál existovaly.
Nákup je pokračováním hlasování, protože koupit znamená hlasovat penězi. Nakonec nakoupí právě tuhle bagetu od tohoto výrobce a za tuto cenu a každým dalším nákupem vysílá zprávu výrobcům, že svými penězi „hlasoval“ pro. To, co zůstává na pultech, je také sdělením.
Zároveň je každý výrobce čehokoliv sám voličem, hlasujícím a kupujícím – zaměstnává konkrétní lidi, platí si jako nájemce výrobní prostory, stroje a zařízení a všechno ostatní až po kancelářský papír. Což je zase pokyn producentům těchto strojů a stavitelům výrobních prostor, a od nich jde vzkaz dalším výrobcům jednotlivých částí a součástí všeho a ke všemu až po těžaře ropy na druhém konci světa.
Všichni a každý se rozhoduje podle toho, co musí obětovat, aby mohl něco jiného získat – a to něco jiného má většinou podobu peněz. I když peníze jsou ve skutečnosti jenom prostředkem pro získání něčeho dalšího. Z čehož také plyne, že konečné cíle – s výjimkou osob jako je Harpagon a strýček Skrblík - nejsou nikdy čistě ekonomické. Ostatně peníze jsou navzdory veřejnému mínění okrajové i v ekonomii samotné.
Že se lidé skutečně takto rozhodují, dokazuje jazykový obrat charakterizující nějakou činnost, jako takovou, která se „vyplatí“ nebo „nevyplatí“. Nejvíce se „vyplatí“ taková činnost, která přinese největší odměnu, ať už ní je větší množství peněz nebo získání prestiže a moci. Protože se lidé rozhodují právě takto, je možné jejich chování předvídat. Kdyby se chovali chaoticky, kdyby jednou dávali přednost menšímu užitku před větším užitkem, zatímco příště by to bylo obráceně a přespříště zase jinak, nedalo by se předvídat nic. Racionální, a tedy předvídatelné chování je páteří celé vzájemné nevědomé spolupráce všech se všemi. A to i přes rozhodování pod vlivem emocí, mylných domněnek a falešných přesvědčení. Ale nakonec všichni vědí, co mohou od ostatních očekávat. Proto se vypraví na vlak do Čerčan s jistotou, že ten vlak pojede – a on taky opravdu pojede.
Právě tak funguje mechanismus každodenní spolupráce tisíců lidí, kteří se neznají, kteří se nikdy neviděli a ani o sobě nevědí. Žijí na různých místech, dokonce v různých zemích a světadílech. Ale mají k dispozici mechanismus, jak si přes kontinenty sdělit, co chtějí a čemu dávají přednost před čím. I když o cílech ostatních nic nevědí a vědět nemohou. Spolupracují dokonce i ti, kteří jsou hluboce přesvědčeni, že všechno a všichni ostatní jsou na světě jen kvůli nim.
Nikdo to neřídí, žádný úřad nebo centrála s počítači a nikdo to nevymyslel. Nikdo nevymyslel peníze, trh nebo účetnictví. Dějiny neznají vynálezce banky, akcií a devizových kursů. Všechno vzniklo postupně a spontánně, a protože to bylo užitečné, tak také přetrvalo. Dokonce ani taková autorita jako Bible nic nezmohla proti úrokům z půjček nebo clům. Opovrhování morálních autorit obchodem nezrušilo obchod, stejně jako přesvědčení, že peníze jsou jádrem zla, nevedlo k jejich zrušení.
Výsledky „hlasování“ v obchodě s potravinami však mají pro kupujícího ještě dva samozřejmé důsledky: o spotřebě toho, co nakoupil rozhoduje jen on sám – jsou to jeho soukromé statky. A stejně samozřejmé je, že to, co spotřeboval on, už nemůže spotřebovat někdo jiný.
To se zdá tak jasné, že by nemělo být nutné to zdůrazňovat - pokud by ale zároveň neexistovaly služby a zboží, které jednotlivec může spotřebovávat, aniž by za ně zaplatil, a když je spotřebuje, nezmenšuje se jejich množství dostupné pro ostatní. To se zdá záhadné, ba nemožné, ale je to tak. Existence statků s těmito vlastnostmi, kterým se na rozdíl od těch prvních, soukromých, říká veřejné, má takzvané ´dalekosáhlé důsledky´. A opravdu je dramat kolem nich skutečně dost – někdy hodných dramatika, jindy prokurátora. Někdy obou.
Právě tyto veřejné statky, důvody pro jejich existenci, jejich financování a volební a politické kolotoče, které kolem nich probíhají, fungování byrokracie, příčiny korupce, podnikání za veřejné peníze a s veřejnými penězi, tedy všechno to, co plodí znechucení politiky a politikou budou tím, oč tu v sérii článků bude běžet.
Jen na začátek prozraďme, co je takovým typickým veřejným statkem: služby armády nebo policie, ale také veřejné osvětlení, předpověď počasí nebo zásah hasičů.
(pokračování)
