Státu neunikne nikdo. Spořádá daně fyzických i právnických osob, zbaští cla, odkousne si z darovaného majetku a předčasně se raduje i jeho umírající občan, protože státu neunikne ani po smrti - v účtu za pohřeb bude daň z přidané hodnoty.
3. Při volbách se rozhoduje … o čem vlastně?
(pokračování)
Kdyby někdo položil otázku, o čem se rozhoduje ve volbách, asi by se hned předpokládalo, že byl z ústavní péče propuštěn patrně předčasně. Ale odpověď není úplně samozřejmá. Jednou věcí totiž je, o čem by se při volbách rozhodovat mělo, a druhou o čem se rozhoduje ve skutečnosti.
Jestliže důvodem existence státu je poskytování veřejných statků, jako je obrana, vnitřní bezpečnost, právo nebo soudnictví, mělo by se ve volbách logicky rozhodovat o tom, jaké množství jednotlivých veřejných statků si voliči přejí.
Veřejných výdajů je ovšem obrovské množství. Už jen souhrnné kapitoly rozpočtu zahrnují od výdajů na Kancelář prezidenta republiky, přes všechna ministerstva, až třeba po rozpočet Českého báňského úřadu nebo Kancelář veřejného ochránce lidských práv. A pod jednotlivými kapitolami rozpočtu se v rámci kapitol třeba ministerstev skrývají další stomiliónové výdaje na další instituce - Ministerstvo školství má třeba 17 přímo řízených organizací. Všechny tyto výdaje jsou ale koneckonců výdaji na veřejné služby financované z daní - a pak by o nich měli rozhodovat voliči. To samozřejmě není prakticky možné, a proto se také při volbách volí strany a jejich poslanci, kteří mají mínění voličů reprezentovat. Podle toho by také měly vypadat stranické programy, tedy jako jednotlivé nabídky množství veřejných statků, jako plány výdajů na veřejné statky a voliči by si měli vybrat ty nabídky, které preferují. Ve skutečnosti ani takto obecněji stranické programy formulovány nejsou a omezují se většinou na programové cíle, které se dotýkají jejich voličů konkrétně a jsou jim srozumitelné: například závazek snížit (zvýšit) věk odchodu do důchodu, zvýšit státní příspěvky na to a na tamto zase snížit a zda zavést školné.To už je ale o několik kroků dál a mimo od představy, že voliči by měli rozhodovat o výši veřejných výdajích na veřejné statky.
Ale volby by také měly být rozhodováním i o druhé straně mince. Rozsahu požadovaných veřejných statků podle té které politické strany by měla na druhé straně odpovídat výše zdanění. Neboli mělo by voličům být jasné, že požadují - li určité množství veřejných výdajů, bude tomu odpovídat jejich daňová povinnost.
Volič by tedy měl přibližně ocenit užitek, který mu přinese konkrétní struktura a rozsah veřejných výdajů vzhledem k tomu, co za ně bude muset zaplatit v daních. Neboli stejně jako při nákupu soukromých statků: je možné si koupit rohlíků pět nebo patnáct, ale za každý z nich musí kupující zaplatit. Je tedy možné požadovat odchod do důchodu v padesáti a s plným platem a aby na každém rohu stál policista, ale tomu bude odpovídat míra zdanění.
Pokud by tomu tak bylo, volič by hlasoval pro taková množství veřejných statků, které mu za jeho daně přinesou největší prospěch. Tudíž stejně jako na trzích soukromých statků by vznikla motivace pro racionální chování „kupujících“, v tomto případě voličů, dávajících přednost většímu prospěchu na jednotku jejich daní před menším prospěchem. Výsledně by bylo k dispozici takové množství veřejných statků a takové zdanění, o jakém rozhodla většina ve volbách. V takovém případě bychom všichni mohli jít spokojeně domů na večeři.
Jenže takhle to nefunguje a většina, ne-li všechno z popsaného, je jen pustá teorie, proti níž strom života jako vždy hraje všemi barvami. Předně takovou nabídku volič nedostává, a i kdyby dostával, nedokáže „potřebnou“ nebo „prospěšnou“ velikost těch či oněch výdajů posoudit. Prostě požaduje bezplatné to či ono, tady slevy a jinde dotace a přitom je mu jasné, že to s výší jím placených daní nebude mít nic společného.
Kromě toho pokud by výše daní jednotlivého voliče závisela na tom, kolik veřejných statků požaduje, vznikla by pro něj motivace nepřiznat své skutečné preference. Protože tím by tím na svých daních ušetřil a svezl by se jen za část ceny jako černý pasažér. Jenže většina by téměř jistě dávala přednost černému pasažérství, protože by logicky považovali svůj daňový příspěvek vzhledem k nutným celkovým nákladům – například na armádu - za zanedbatelný. Zkrátka ať to zaplatí ti ostatní. (Tak se také ostatně masy voličů skutečně chovají -požadují od státu co nejvíce, ale zároveň hlasují pro progresivní zdanění: neboli aby to zaplatili ti ostatní.)
Žádné oceňování veřejných statků ve vztahu k placeným daním se samozřejmě nekoná, jen se teoreticky předpokládá, že voliči se středními a nižšími příjmy budou preferovat větší množství veřejných statků, větší veřejné výdaje, protože v porovnání s jejich nižším zdaněním jim přináší větší prospěch a budou také podporovat ono progresivní zdanění vyšších příjmových skupin. Naopak vyšší příjmové skupiny budou patrně podporovat politické strany preferující nižší zdanění a méně veřejných statků.
Ve volbách tedy volič ve skutečnosti nerozhoduje ani o výši veřejných výdajů, ani o daních. O stovkách položek, o stamiliónech a miliardách korun proudících státním rozpočtem nejrůznějšími směry nemá navíc ani tušení. (A pro jeho duševní zdraví je to rozhodně jen dobře).
Volič má tedy zpravidla po ruce pár informací, nějaké domněnky a předsudky, zkušenosti, víru či skepsi nebo naději. To jednoho vede k tomu, že zůstane v den voleb doma a druhý volí konkrétní stranu třeba jen proto, že ji volili jeho rodiče nebo že tamten volební lídr nosí příliš elegantní obleky, zatímco tento má takový zářivý pohled – i když ho takovým ve skutečnosti dělají kontaktní čočky. Dohromady v tom racionálního není téměř nic nebo málo.
Takže při volbách se rozhoduje – o čem vlastně?
(pokračování)
