Díky omylům zdravého rozumu jsou spekulanti velmi nepopulární, zato zemědělci si vydobyli takové postavení, že jsou tou nejúspěšnější skupinou organizovaného sobectví.
- 16. Nevinní spekulanti a vinní zemědělci
Zdravý rozum je ve vztahu k ekonomii znečištěn různými mýty, které jsou někdy docela neškodné. Ale být označen třeba v době všeobecného nedostatku a nouze za spekulanta, bude jistá ztráta popularity v okolí jen tím menším rizikem. Ale ani jindy nejsou spekulanti nijak populární a stále se objevují požadavky, aby se ´spekulacím zamezilo´. V klidu nechávají veřejnost víceméně spekulanti s akciemi, protože na burze hrají za své a jeden proti druhému. Ostatně spekulanti sami si užijí dost a dost, jak je vidět na grafech zaznamenávajících burzovní obchodování - jejich chronická roztřesenost připomíná reakce k smrti vyděšeného člověka.
Za spekulanta je považován obchodník s obilím, který nakupuje od farmářů po sklizni za nízkou cenu, aby je za vysokou cenu prodal před příští sklizní. Jeho bezpracný zisk je určitě vyšší, než zisk tvrdě pracujícího farmáře. Navrhuje se omezit spekulace například stanovením maximálních cen. Ale jediné, čemu nařízené maximální cen zabrání, bude nárůst čísel uvedených na cenových visačkách. A všechno ostatní se začne měnit – ceny na černém trhu, fronty a ztráty času kupujících, konflikty a nerudné chování prodávajícího personálu a hlavně přijde nedostatek zboží – protože za pevně stanové ceny ho se prostě na trhu neobjeví. Ostatně stabilní ceny jsme si tady zažili, a ti co ne, ať si nechají vyprávět.
Obvinění z morální závadnosti spekulace a spekulantů nejrychleji vyvrací argument, že se příliš mnoho pozornosti věnuje spekulantům výše popsaným, zatímco žádná pozornost se nevěnuje masám ostatních spekulantů – protože těmi ostatními jsou právě všichni ostatní. Co jiného než spekulace je třeba rozhodnutí jakou školu a obor studovat, zda jet na výlet do El Pasa autem nebo vlakem, zda koupit sekačku na trávu nebo zaplatit za sekání sousedovi. Každé rozhodnutí slibuje v budoucnosti určité výhody, ale nese určité náklady a zvážit je a rozhodnout za existující nejistoty, je spekulací. Ale právě to dělá i spekulant s obilím – rozhoduje za existence nejistoty a to, co dělá, je přebíráním rizika farmáře. Jestliže existuje nejistota, musí existovat spekulace. A proto jsou spekulanty všichni.
Jiným v důsledcích ale škodlivějším ekonomickým mýtem, je názor zdravého rozumu na tvorbu cen. Běžně se má za to, že výrobce prostě sečte své náklady, přidá k nim určitý zisk, a tím vznikne cena. Skutečně to tak dělá při úvahách, jak jinak kombinovat své omezené zdroje k dosažení svých cílů, ale veřejný zdravý rozum je přesvědčen, že právě takto vznikají ceny, s nimiž se setkává na trhu. Pak není těžké přesvědčit veřejné mínění, že minimálně někteří si mohou nárokovat „spravedlivou“ cenu – cenu, která jim náleží. Pokud jim náleží, má tedy logicky někdo jiný povinnost tento nárok plnit. A to nemůže být nikdo jiný než stát a než z veřejných peněz.
Ke klasice v této oblasti dávno patří zemědělství a zemědělci. Běžně se zřejmě vychází z představy, že mají nárok na zvláštní zacházení, protože produkují potraviny a na potravinách jsou závislí všichni. Jsou nenahraditelné, nemají substitut, tedy stejně nenahraditelní jsou zemědělci. Pak musí dostávat svou spravedlivou cenu.
Jenže ve skutečnosti nikdo nekupuje potraviny – ale právě tuto stolní vodu, právě tyto jablka nebo cokoli jiného konkrétně poživatelného, ale nikdy ne prostě potraviny. Stejně jako nikdo nekupuje nábytek, ale toto křeslo nebo právě tuhle postel. Stejně tak žádný zemědělec neprodukuje potraviny – ale pěstuje pšenici nebo jetel nebo chová kuřata, ale nikdo neprodukuje potraviny. Za potraviny není náhrady, ale za každý konkrétní produkt ano. Vyletí-li vzhůru ceny rohlíků, bude se spotřebovávat více chleba nebo baget nebo ještě něčeho jiného, místo zdraženého zmraženého tohoto, nezmražené tamto. Je-li možné cokoliv nahradit, pak je ale produkce každého jednotlivého zemědělce nahraditelná zase produkcí jiného zemědělce.
Přesvědčení, že zemědělci produkují nenahraditelné potraviny, vede k tomu, že jsou do zemědělství směřovány evropské a státní dotace neboli peníze daňových poplatníků. A to dotace nejsou všechno, protože zemědělec může v daňovém přiznání odepsat rovnou osmdesát procent svých příjmů, což je vlastně sleva na daních neboli další příspěvek daňových poplatníků. Jiné živnosti si mohou odepsat jen čtyřicet nebo třicet procent výdajů - neboli podle logiky zákonodárců je zemědělec dvakrát nebo téměř třikrát užitečnější než jiné živnosti. Protože zkrátka produkuje potraviny. Zemědělec který za těchto okolností platí vůbec nějaké daně, musí být raritou. Jestliže ale zemědělci neplatí daně, musí je za ně zaplatit ti ostatní. A ještě jim pak přispět na dotace.
Cena čehokoli se ve skutečnosti tvoří na trhu - určuje ji kupující - a nikoli prodávající. Kupujícímu jsou například náklady a zisky zemědělců lhostejné a také nálepky na kousku předního hovězích nebo údaje na sáčku hrachu neobsahují informace o výrobních, mzdových a administrativních nákladech. Neobsahují, protože to kupujícího nezajímá. Ale je to právě volba kupujících peněžním hlasováním, která určuje ceny.
Pak je ale nárok kohokoli včetně zemědělců na doplatky, dotace nebo daňové úlevy neoprávněný. A to že existují, je svědectvím úspěchů zemědělské lobby, jak dosáhnout do kapes daňových poplatníků. A ti se mýlí dokonce dvakrát – jednak že zemědělci mají nárok na úhradu nákladů plus na přiměřený zisk. A podruhé se mýlí v tom, že to nakonec zaplatí někdo jiný než oni.
Paradoxně to tedy nejprve byli sami daňoví poplatníci jako spotřebitelé, kdo peněžním „hlasováním“ na trhu odmítli platit ceny, které by zemědělcům pokryly náklady a zisk. Na trhu hlasovali proti tomu, aby bylo produkováno tolik potravin a za takové ceny - ale potom díky omylům zdravého rozumu jako voliči a veřejnost souhlasí s tím, že se zemědělcům jejich náklady doplatí státem. To, co odmítli jako spotřebitelé, zaplatí jako daňoví poplatníci.
Masové a plošné dotace do zemědělství jen brání konkurenci mezi nimi, brání, aby trh vyčistil ty schopné produkovat více a kvalitněji za nižších nákladů od těch ne tak schopných, kteří by ale mohli dělat něco jiného a někde jinde. Penězovody do zemědělství je staví všechny do stejné pozice. Nikdo z nich sice nezbohatne, ale také nikdo nezkrachuje. Výsledně přes čtyřicet procent výdajů Evropské unie plyne do zemědělství.
Neboli není jedno, ani tam ani všude jinde, co si zdravý rozum a volič myslí o tom, kdo je škodlivý spekulant, jak se tvoří cena a proč nikdo – ani zemědělci – nemá nárok na „spravedlivou cenu“.
