Několik řádků o postojích, názorech o pravdě, o životě.

 Víte, kde je slyšet ten nejkrásnější smích člověka? Pod šibenicí. Tam už víte přesně co vás čeká a taky je vám naprosto jasné, že všechna trápení, která vás vehnala do slepých uliček beznaděje končí. Definitivně. Pokud byl život peklem, pak šibenice je vysvobozením. A smích, ten ............................!

Dnes jsem si dal tu práci, i když času nemám příliš nazbyt a prošel jsem si všech dvacet dva článků, které jsem už zde napsal.  Přiznám se, že články, které jsem zatím psal byly spíš určité sondy. Sondy, které mě hodně řekly o lidech, o jejich cítění, o schopnosti soucitu, empatii, o řebříčku životních hodnot které nám byly implantovány tím, co vidíme na obrazovkách televize, v tisku. Tím vším, co vidíme kolem sebe.

Podotýkám, že všechny články, které jsem spáchal na tomto blogu, jsou, byly a vždy budou jen dokonale autentické, staly se, a jsou tudíž stoprocentně pravdivé. To jen na okraj.

Nechci se zde omlouvat. Skupina našich spoluobčanů jakkoliv znevýhodněných, cílená skupina kterou zde zastupuji žije svým jediným způsobem života, který jí dovolují životní podmínky jaké mají. Bez vlastního přičinění, jen proto, že jsou na vozíčku, prošli zdravotními problémy, ať už dědičnými, nebo v důsledku úrazů, nebo nemocí, které se na nich podepsaly na celý život.. Jde i o ty, kteří jsou třeba i pacienty onkologií, nebo zdravotních zařízení následné lékařské péče po celé republice.

Jejich životy jsou jaké jsou. Nejsou to trháky, na jaké jsou lidé zvyklí ze seriálů, spíše se podobají někdy hororům, společenským dramatům. Jsou to dost smutné příběhy. Mojím úkolem, který jsem si kdysi uložil, je být jen jejich svědkem a dát o nich vědět. Ano, někdy píši i o svých prožitcích. Jsem opravdu jen člověk a nejsem ani kus dřeva, nebo balvan, bez citu, bez očí, němý. Jejich příběhy vnímám jako by to byly příběhy mě vlastní. Žiji je s nimi. Tomu se říká empatie. Jejich pocity ovlivňují i můj život a za to jim děkuji.

Jejich radosti, které tvoří jejich lepší stránky života spočívají v tom, že každé ráno jim může přinést novou šanci na zlepšení jejich situace. Trochu si připadají jako na železniční stanici, kde čekají v naději, že možná pojede vlak do stanice štěstí, do stanice důstojný život. Kde nebudou závislí na sociálních dávkách, kde budou lidmi, kteří dokážou uhájit svoji existenci

Jen na okraj. Víte, kde je slyšet ten nekrásnější smích člověka? Pod šibenicí. Tam už víme, co nás čeká a taky víme, že utrpení skončí. To nejsou má slova. Toto mě řekl paraplegik, který je na vozíku dvacet osm let.