Fanouškova cesta a národní hrdost na baterky

Do polské Wroclawi jsme společně s přítelkyní vyjeli časně ráno s tím, že se v průběhu dne půjdeme podívat, jak vlastně pořadatelské město fotbalového šampionátu vypadá. Cesta proběhla zcela bez problémů a za necelé tři hodinky jsme byli na místě. V první řadě bych ocenil, jak jednoduše se k fotbalovému stánku dostanete. Nečeká vás žádná krkolomná jízda městem, prostě stačí sjet z dálnice a za necelý kilometr jste na místě. Dalším plusem bylo velice příjemné parkování. Zaparkovali jsme asi 500 metrů od stadionu a zaplatili jsme 80 zlotých za celý den. 

Dvacet minut trvala cesta tramvají do historického centra města, kde se nacházela obrovská fanzóna . Před jejím vstupem pořadatelé nejdříve prohledali vše, co jsme měli na sobě, a pak už jsme se ocitli v centru fanouškovského ráje. No ráje… Cena vody se zde rovná ceně parkovného a platit se zde musí pouze kreditními kartami. Skvělá atmosféra se však fanzóně upřít nedá. V průběhu celého dne se o zábavu fanoušků stará moderátor a různé hudební kapely všech žánrů. Vůbec všichni polští příznivci se k nám, Čechům, chovali navýsost příjemně a přátelsky. Bylo vidět, jak nám v zápase s Ruskem přejí, což se nám potvrdilo i před a hlavně při samotném utkání.

Fanzónu jsme opustili asi po půl hodině a vydali jsme se na túru městem. Došli jsme před Český dům, před kterým se to neustále hemžilo nejen českými fanoušky čekajícími na podpisy hráčů. Velice sympaticky na mě zapůsobil David Lafata, který na rozdíl od dalších hráčů nelenil, vyšel ven a trpělivě se podepisoval. Po marném čekání na další fotbalisty jsme pokračovali dál. Čas plynul jako voda a atmosféra velkého turnaje nás zcela pohltila.

Cestou jsme pravidelně naráželi na „české hospody“, ze kterých se neustále ozývalo: „Kdo neskáče není Čech.“ Později se však ukázalo, že ze všech těchto „vlastenců“ národní hrdost zcela vyprchala. Tím už se dostáváme k zápasu samotnému. Před ním nás ještě čekala hromadná mačkanice v tramvaji, kterou jsme nakonec s lehkými problémy přečkali bez úhony.

Před vstupem na stadion jsem zažíval chvíle napětí. Proč? No protože jsem lístky sehnal přes neznámého kupce a o jejich pravosti jsem do poslední chvíle pochyboval. Nakonec však všechno dobře dopadlo a nic nám nebránilo vstoupit na tribuny wroclawského skvostu. Výhled na hrací plochu byl perfektní. Seděli jsme přesně nad českým sektorem, takže jsme byli v centru fanouškovského dění.

V prvních minutách utkání jsme propadli fanouškovské euforii a za neustálého skákání a skandování doplněného o počáteční aktivitu našich borců jsme si nepřipouštěli žádné komplikace. A už vůbec ne, že bychom toto utkání mohli prohrát. Vše se však změnilo hned po prvních dvaceti minutách hry. Po dvou přesných úderech ruské sborné český kotel utichl a s výjimkou Pilařova gólu se neprobral až do konce utkání.

Přesněji řečeno probral, ale určitě ne takovým způsobem, kterým by mohl českým hráčům pomoct. Jakmile se našim přestalo dařit, ukázal se pravý charakter většiny českých příznivců. Ani já jsem nikdy nebyl příznivcem trenéra Bílka, ale hromové skandování pokřiku „Bílek ven!,“ jsem nepovažoval za šťastné. Ještě jedna věc mě zarazila a týkala se Milana Baroše. Při předzápasovém představování základní jedenáctky českého týmu se po vyřčení Barošova jména ozval nefalšovaný potlesk. Po necelém poločase už jste však na adresu výše zmíněného hráče slyšeli jen vulgarity a posměšky, za jeho časté polehávání na hrací ploše. Ano, Milan Baroš padá, ale úplně stejně padal i v roce 2004, když se stal nejlepším střelcem portugalského evropského šampionátů. V té době zde byl za Boha a nikdo proti jeho válení se na trávníku neřekl ani bú. Nechci jeho styl hry bránit, ale proč se tedy stejní příznivci českých barev neozývali už při již vzpomínaném portugalském turnaji? Odpověď je prostá a jasná. Dříve dával jeden gól za druhým a na simulování měl zřejmě právo. Proč ale 99% příznivců argumentuje simulováním a ne tím, že se jeho brankostroj jaksi zadrhnul?

Po sprše nadávek a negativních reakcí však český kotel znovu ožil. Stalo se tak v 52. minutě, když přesně zamířil Václav Pilař. V tu ránu bylo vše zlé zapomenuto a čeští fanoušci zase fandili jako jeden muž. Jakoby mávnutím kouzelného proutku se z většiny fanoušků, před deseti vteřinami ještě stydících se za svůj národ, stali opět železní vlastenci, kteří věřili v obrat a nějaký ten bod. Celý kotel opět skákal a s pokřikem „Bílek ven!“ bylo konec. Ovšem jen na malou chvíli. Rusové vstřelili další dvě branky a vše se tak vrátilo do starých kolejí. A bylo to ještě horší. Připadal jsem si jako na pohřbu nenáviděného nebožtíka

. Kolem mě lítala slova jako čů…, kok.. a de….

No tak jsme to prohráli, no a co? Kde je to nadšení, se kterým sem všichni přijeli? Kde jsou ty davy poskakujících Čechů a kde je ta počáteční národní hrdost? Jsme jak na baterky.

Bylo to tam skvělé a i přes prohru jsme si to tam užili…….

Ale tohle mě mrzelo.