Úvahy o nadčlověku

Nietzscheho myšlenka, že člověk není konečným vývojovým článkem, ale pouze mostem k nadčlověku, je stále svěží v době, která se extrémně rychle vyvíjí, zatímco člověk stojí na místě. 

Nedávno zesnulý francouzský filozof Michele Serres ve své Eseji o digitální revoluci dotahuje myšlenku, kterou jsem rozvedl ve svém předchozím textu – technologie a doba se vyvíjejí turbulentní rychlostí, zatímco člověk tápe na místě a je svou myslí v nově budovaném digitálním světě spíše uvězněn než svoboden.

Serres nastiňuje, jak se lidské myšlení vyvíjelo souběžně s informačními médii – před vynálezem písma byla veškerá vzdělanost centralizovaná do hlav učenců, jejichž přednášení se nedalo zachytit jinak než namemorováním. S vynálezem písma mohl lidský mozek zpohodlnět – toho si všímá už Platón v dialogu Faidros –, protože co si člověk mohl zapsat, nemusel si pamatovat. Opravdová distribuce vědomostí ale začala až s vynálezem knihtisku – stále ale bylo třeba zvednout zadek z gauče, zavítat do knihovny a věnovat čas studiu.  

Dnes máme veškeré informace a všechno vědění bezprostředně dostupné v kapse našich kalhot. Podle Serrese toto vědění v procesu vývoje médií opustilo naše hlavy – proč bychom se měli něco učit, když jsme schopni si to okamžitě dohledat? „Myslím a vynalézám právě tehdy, když se takto distancuji od vědomostí a poznání, když se od nich odchyluji. Přimykám se k tomuto prázdnu, tomuto nenahmatatelnému vzdechu, k této duši. Slovo duše dobře vystihuje ono vanutí. Myslím ještě měkčím způsobem, než je tato objektivizovaná měkkost, jsem invenční, právě když dospěji k tomu prázdnu,“ popisuje Serres nové myšlenkové paradigma vzniknuvší ze ztráty bezprostřednosti všech vědomostí. Serres svůj koncept myšlení zbaveného vědomostí aplikuje hlavně na školství, které dle něj vyžaduje reformu, neboť učitelé žákům zbytečně překládají totéž, co už dávno mají na dosah ruky. Člověk se tedy musí osvobodit od způsobu myšlení založeného na předchozích vědomostech a začít přemýšlet jinak. Zapojit do procesu více svou lidskou stránku – intuici, duši, emoce. Naučit se poznávat svět pomocí pocitů, a ne skrze vědění.  

Co Serresova apologetika digitalizovaných vědomostí opomíjí, je práce s digitálními prameny, které postrádají garanta správnosti – každý má sice bezprostřední přístup k informacím, ale také mezi ně může přispět úplně každý nehledě na jeho erudovanost v tématu, k němuž se vyjadřuje. Je možné, že vzdělávací programy jakožto média předávající informace už pomalu přestávají dávat smysl. Jejich úloha by nyní neměla spočívat v přehrabování vědomostí vidlemi, ale v předávání schopnosti jemné práce s všudypřítomnými informacemi. A proč si myslím, že digitální prostor omezuje svobodné myšlení, jsem vyložil v několika předchozích textech (zde a zde). 

Úvahy o nadčlověku 

Problém s novými myšlenkovými parametry spočívá v pohodlnosti, kterou digitální svět poskytuje. Těžko se odpoutáme od světa, který sice neexistuje, ale značně nám usnadňuje život a je v něm zkrátka dobře. Smyslem vývoje lidských dějin se z určité perspektivy zdá být pouť ke stále pohodlnějšímu životnímu stylu a technologický rozmach k tomu značně napomáhá a je zároveň produktem tohoto imperativu. Věřím, že se spousta lidí těší na budoucnost, v níž bude všem zajištěn nepodmíněný příjem a většinu pracovních úkonů za nás budou dělat stroje. Bude tohle konec vývoje? Jsou dějiny lidstva jen cestou k nicnedělání a k pohodlnosti; k odstranění co nejvíce životních překážek? Chceme mít všechno hned a bez nejmenšího úsilí. Pokud bychom k tomu však přistoupili s křesťanským výkladem, i v Ráji se údajně pracovalo. 

Hlavním motivem filozofie německého myslitele Friedricha Nietzscheho bylo nezpohodlnět ve vztahu k životu. Nietzsche chtěl v duchovně vyprázdněném devatenáctém století vzbudit opět chuť do života, který se bez Boha jevil jako absurdní a tragikomický. Křesťanství však odmítal, protože představa panujícího božího řádu vnáší do lidského života pohodlnost a konformitu se stavem věcí, protože „Bůh to takto chce“. Bez Boha ale lidé ztratili smysl života.

Zdali život nějaký smysl má, nevíme, ale má cenu mu ho dát pro tento život, a ne pro posmrtný život, o kterém nedokážeme říct, že by po tomto životě následoval. Proto je pro Nietzscheho důležité v životě nezpohodlnět, nestát se nihilistou, nerezignovat, naopak přispět svým vlastním dílem co nejlépe to jde. Myšlenka je stále aktuální i v současnosti, kdy stoupá počet sebevražd, psychicky nemocných, uživatelů drog a vyhořelých pracujících, kterým vydělávání peněz stále nepřináší štěstí. 

Nietzsche ve svém nejslavnějším spise Tak pravil Zarathustra (1883) vytvořil koncept nadčlověka (übermensch), založený na Darwinově evoluční teorii, který hlásá, že člověk, stejně jako opice, není finálním vývojovým stádiem, ale pouze vývojovým mezičlánkem; potencialitou k dalšímu vývoji. K této budoucnosti ale může směřovat pouze člověk dychtící po životě i se všemi jeho překážkami, a ne po pohodlí; člověk, který má vůli tvořit a snahu překonat sám sebe a vyvíjet se s vidinou nadčlověka; přijmout život jako výzvu, a ne jako prohru. Zda se ještě dokážeme vyvíjet fyzicky, nevíme. Nicméně potenciál k vývoji myšlení tu je, jak dokládá Michel Serres. V budoucnosti je třeba aktivně směřovat k tomuto vývoji místo toho, abychom hledali pohodlí, jehož negativní důsledky se nyní začínají vyjevovat na proměnách naší planety, což vlastně implikuje závěr, že honba za pohodlím má sebedestruktivní charakter. 

...

Nejstarostlivější ptají se dnes: „Jak lze člověka zachovati?“ Zarathustra však, jediný a prvý, ptá se: „Jak lze člověka překonati?“