Koronapokalypsa

Zaslechnutý útržek rozhovoru v hromadném dopravním prostředku: „to je podle mě od Boha jen zkouška, nic jiného," říká klidným hlasem asi třicetiletý muž své družce, když vynáší kočárek i s dítětem z vagónu metra. 

Z perspektivy, z níž přináší média informace o nákaze virem COVID-19, to pomalu vypadá, že se lidský svět blíží do fáze posledního tažení. V civilizaci panuje všudypřítomný chaos, věci jsou vyvedeny z fungujícího koloběhu, schyluje se k ekonomické tragédii, lidé přicházejí o zisky a o práci, někteří dokonce o životy. A čím jsme si to vlastně zasloužili? Jaký je důvod pro tento trest? A lze to vůbec brát jako trest? 

Kam paměť sahá, člověk se vždy snažil zakoušenou realitu myšlenkově uchopit tak, aby mu dávala nějaký smysl; aby dokázala ustát otázku: proč se toto děje? Primární otázka však zní: mají věci smysl samy o sobě i mimo lidské myšlení, nebo do nich smysl vkládá pouze člověk? To je pravda, jejíž zvědění nám navždy zůstane zapovězeno. Pak už to je na samotném člověku a na jeho pohledu na svět – pesimista nebo nihilista řekne, že nemůžeme dokázat, že má svět nějaký smysl; optimista nebo romantik naopak útěšně odpoví, že nemůžeme dokázat, že svět žádný smysl nemá. 

Smysl se člověk pokouší vtisknout světu především skrze náboženské představy, mýty a ideologie. Tuto honbu za smyslem spatřujeme například už v archaických náboženských kulturách. Nejstarší prokázané náznaky lidského úsilí ohraničit realitu nějakým myšlenkovým schématem pochází z období paleolitu, kde se poprvé setkáváme s homo sapiens, tedy s člověkem, který měl zhruba stejné předpoklady k myšlení jako dnešní člověk. Dokladem jsou archeologické nálezy v kontextech překračujících každodenní užitnost, což zavání sakrálním charakterem. Jde například o zdobené nástroje, sošky a jiná umělecká díla. 

Mezi takovéto nálezy patří i jeskynní malby zvířat. Mnozí je vykládají tak, že člověk, jehož hlavním zdrojem obživy byl v té době lov, se snažil skrze zpodobování své kořisti hledat sounáležitost s duchem zvířat. Malby tak sloužily jako usmiřovací obřady mezi těmito dvěma světy – mezi přírodou a člověkem. Člověk sice cítil násilí na zvířatech jako nutné pro své přežití, ale intuice mu říkala, že by těmito zásahy mohl nahněvat nějakou sílu, která hluboce překračuje jeho zkušenost. A každé seslané zlo na bedra člověka pak mohlo být vykládáno jako nevyřízené účty s těmito mocnostmi. 

Obecně každá náboženství si zvůle osudu – mezi nimi i přírodní katastrofy – vykládají jako nedůslednost víře nebo v nedostatečném dodržování tradic náboženské praxe. Velké morové rány v historii našeho lidského počínání byly mezi tyto zvůle samozřejmě počítány také. Paradoxně těm, kteří po vypuknutí morové epidemie padli na kolena, jsouce přesvědčeni, že když dají Bohu to, co doteď zanedbávali, budou jeho hněvu ušetřeni, se dostalo vlivem přeplněných kostelů nákazy jako prvním. 

Od chaosu k logu

Velké katastrofy a následný chaos předznamenávaly v náboženských výkladech konec světa. Například mytologie starých Germánů měla o konci světa představu všeobjímajícího chaosu a bezhlavého válčení mezi lidmi i mezi bohy. Ragnarök – tak Germáni tento konec světa nazývali – popisuje rumunský historik náboženství Mircea Eliade takto: „morálka upadá a mizí, lidé se navzájem zabíjejí, země se chvěje, slunce zhasíná, padají hvězdy; obludy, uvolněné z řetězů, se vrhají na zemi; Velký had se vynořuje z oceánu a vyvolává katastrofické záplavy.“ Následuje tři roky trvající zima a poté obrovská bitva mezi bohy a mýtickými nestvůrami, která končí kosmickým požárem a následným pohlcením země do moře a zhroucením nebe. 

Mýtus o ragnaröku však ukazuje, že se i ta sebezoufalejší situace může zvrátit ve štěstí. „A přece to není konec. Objeví se nová země, zelená, krásná, úrod­ná, jak nikdy nebyla, očištěná od všeho utrpení. (…) Nové slunce, zářivější než to předcházející, opět zahájí svou pouť po nebi,“ píše Eliade ve druhém svazku svých Dějin náboženského myšlení. Před ragnarökem vládla světu božstva s akcentem na válku, ale po nastolení nového pořádku uchopuje vládu božstvo mírumilovné. Zmíněný mýtus dobře demonstruje myšlenku, že po každém chaosu následuje logos – neboli řád; že každý nepořádek je cestou k nastolení nového pořádku. 

Co si z toho vzít pro naši současnost? Jistě, ragnarök je jen kosmologická představa, ke které měl svět směřovat, bez ohledu na to, jak se bude člověk chovat. Možná ale, že současný nastalý chaos také vyústí v nové uspořádání. Je například patrné, jak uvalená karanténa ještě více směřuje naše počínání do abstraktního virtuálního světa, kde se nikdo nemusí ničeho a nikoho dotýkat a nemůže se tak nakazit koronavirem. Poprvé máme možnost ukrýt se před krizí našeho světa do světa jiného, který najednou funguje lépe a pomáhá tuto krizi celkem úspěšně řešit. Hmotný svět je nyní toxický, nakažený a nezdravý, kdežto ten digitální je sterilní a bezpečný.

Jaké změny to přinese pro každodenní život, až karanténa odezní? Spousta lidí třeba během pobytu v karanténně zjistí, že nakupovat přes internet je mnohem pohodlnější než chodit do obchodu. Kdo ví, možná nákupům v kamenných pobočkách zůstanou věrni jenom ti největší fetišisté. Je nicméně nutné, aby tento přesun do digitálního světa probíhal s jistou obezřetností a aby nevedl k totalitě myšlení, k němuž vedou jeho algoritmy. S každým krokem směrem k digitalizaci se stáváme pohodlnějšími, avšak současným imperativem by mělo být nezpohodlnět. Vývoj doby totiž vyžaduje i vývoj člověka, který by v tomto pohodlí neměl zastydnout.

Jako jeden z možných výkladů současné civilizační krize se jeví představa, že příroda, jejímž produktem je člověk, si najednou uvědomila, jak moc si tímto svým výplodem uškodila, a nyní se snaží dopad tohoto omylu sama na sobě zmírnit. Jako jeden z prostředků k tomu jí slouží virová nákaza. A vlastně si pomohla – čtyřtýdenní utichnutí lidské činnosti totiž prokazatelně zlepšilo kvalitu ovzduší, protože méně jezdíme autem, méně se létá a vypouští se tak méně škodlivých látek. Současná virová epidemie nám tak ukazuje, jak bojovat s tím, co nás má v budoucnosti zničit – zpomalit, brát věci s rozvahou a hlavně být vůči světu pokornější.