O ko(rona)medii

O koronavirové pandemii přišla řeč na tomto kanálu již na jaře, kdy se psalo o možnostech stát se lepším člověkem a převzít odpovědnost za své konání vůči přírodě. Dnes chce autor pouze povzbudit, nebo dokonce pobavit. 

V textu, kde jsem se snažil jarní situaci popsat s podpěrou v románu Mor od existencialisty Alberta Camuse, jsem nastínil myšlenku, že vyrojivší se respirační onemocnění zpřítomnilo vědomí smrti, konečnosti lidského života a životní absurdity, která se doposud skrývala za kulisami hédonismu a každodenních starostí o živobytí. Není proto divu, že během jarní pandemie přibylo lidí s duševními onemocněními, na které dolehla tíha a úzkost života. Situaci do značné míry přitížila média, ve kterých čteme jednu tragédii za druhou. Naštěstí se na stejných platformách objevují i pokusy zvládnout situaci pomocí humoru. 

Při psaní tohoto jsem si zase vzpomněl na Dekameron Giovanniho Boccaccia, knihu, ve které si deset lidí uniknuvších z Florencie před morovou epidemií na venkov, vypráví po deset dnů každý den desítku humorných a lechtivých příběhů, aby si ukrátili čas a přišli na jiné myšlenky. Využívají zde tedy také humor. Jde však o jiné využití než v případě odkazu v prvním odstavci, kde humor neslouží k tomu, aby od tragické situace odvedl pozornost, nýbrž aby tragickému materiálu vnukl komickou formu.

Tragédie a komedie jsou dva základní žánry už od dob starořecké kultury, kde byly určeny každý pro diváky z jiné sociální vrstvy. Tragédie náležela divákům z vyšších kast, které měla vytrhnout z každodenní nudy, a komedie byla určena pro pobavení pracujícího lidu a pro zapomenutí na každodenní strasti a dřinu. Tragický materiál, pracující s pocity životního zmaru a absurdity, má v divákovi vzbudit strach a soucit s postavami. Komedie mezitím životní těžkosti banalizuje. Tragédie vzbuzuje negativní sentimentalitu, zatímco komedie pomáhá se nad vypjatými situacemi povznést, zachovat chladnou hlavu, udržet si pevnou půdu pod nohama a přenechat rozhodovací schopnosti otěžím rozumu a nikoliv afektu. Humor tak ve skutečnosti není ničím nízkým, co by mělo náležet pouze člověku chatrných mravů, který potřebuje po práci rozptýlit. 

Tak nám zabili Ferdinanda! To se stává...

I dnes se umění dělí na vysoké a nízké, vážné a pokleslé, vznešené a vulgární. Nejvíce však oceňuji umění, které se snaží oba principy konfrontovat a vést je vedle sebe. Svět totiž není ani tragický, ani komický. Prolíná se v něm obojí, avšak záleží, jakou optikou na něj budeme pohlížet. 

Vezměme si k ruce jednu ukázku z Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška: „Jó, paní Müllerová, dnes se dějou věci. To je zas ztráta pro Rakousko. Když jsem byl na vojně, tak tam jeden infanterista zastřelil hejtmana. Naládoval flintu a šel do kanceláře. Tam mu řekli, že tam nemá co dělat, ale on pořád vedl svou, že musí s panem hejtmanem mluvit. Ten hejtman vyšel ven a hned mu napařil kasárníka. Von vzal flintu a bouch ho přímo do srdce. Kulka vyletěla panu hejtmanovi ze zad a ještě udělala škodu v kanceláři. Rozbila flašku inkoustu a ten polil úřední desku,“ vypráví Josef Švejk jednu ze svých četných historek v reakci na zprávu o sarajevském atentátu. 

O Jaroslavu Haškovi se mezi laickou veřejností často hovoří jako o autorovi s takzvaným „laskavým humorem“. Já nevím jak ctěnému čtenáři, ale mě tato popisovaná scéna sice humorná přijde, laskavá už však nikoliv. Čím více si zde smějící se čtenář pokouší vykreslit si předestřenou scénu ve své obrazotvornosti, tím více se diví sám sobě, čemu se to vlastně směje. Když si ale tu scénu promítne znova a znova od začátku až do konce, vždy to skončí smíchem. Proč? Protože autor záměrně scénu se zavražděním hejtmana banalizuje, když vedle tragické události staví něco tak obyčejného jako rozbitou lahev s inkoustem znehodnocující oficiální dokumenty, vytvářeje tak disharmonii vážného a nevážného motivu. Kdyby tato historka končila hejtmanovým zastřelením, nic by jí na tragice neubíralo. Čtenář se však směje tomu, že vypravěč – v tomto případě Josef Švejk – má potřebu pokračovat dál a vypointovat svou zkazku od tragédie až k banalitě všedního dne. Smrt tak vlastně staví na roveň každodennosti, což vidíme i v tom, s jakou lehkostí Švejk o události svou posluhovačku zpravuje. A pokud má ta nejdůležitější informace patřit na konec výpovědi, banální je zde dokonce stavěno výš než tragické. 

S Haškovým Švejkem si literární vědci dodnes neví pořádně rady. V učebnicích pro střední školy se lze dočíst, že Osudyjsou humoristickým románem. Kdo knihu četl, ví, že je plná podobných výjevů, jako je ten výše uvedený, kde se pod zdánlivou komikou skrývá veskrze tragická událost. Nebo je to naopak a z četby si máme vzít, že život je vlastně tak tragický, až nám nezbývá nic jiného než se tomu smát. 

Na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích 

Klasické žánrové rozvržení zmíněné výše v dnešním světě selhává. Každý dnes potřebujeme oba pohledy na svět – komický i tragický zároveň; přesněji řečeno potřebujeme jejich syntézu. Ani jeden z těchto dvou žánrů nedokáže postihnout život takový, jaký skutečně je. Život je o tom připustit si jeho tragiku, protože jinak ho neprožijeme dost kvalitně a s chutí. Zároveň je ale potřeba se s touto tragikou vyrovnat a smířit. Život je dost tragický na to, abychom ho prožili v úzkosti a strachu, ale také dost komický na to, abychom žili s lehkostí, humorem, nadsázkou a nadhledem. 

Tragédie zpravidla tragicky končí a připomíná nám, že tragicky skončíme všichni. Žádný konec není šťastný. Humor nepotřebujeme, abychom na toto neštěstí zapomněli; humor v syntéze s tragikou neodvádí od tragického pocitu života pozornost, nepřekrývá ho a nesnaží se na něj zapomenout. Snaží se ho udělat snesitelným, naložit ho na svá bedra. Tragédie je tu stále, není odmítána, ale v syntéze s komedií je k unesení. Je třeba vážnost vyvážit smíchem a smích vyvážit vážností. Komedie bez tragédie je samoúčelná a tragédie bez komedie je k neunesení a paralyzuje. Komedie sama problém tragického života nevyřeší, pouze ho nechává stranou. Tragédie sama zůstává zase jenom tragédií. Sloučení obou principů umožňuje uvědomit si absurditu života a následně se povznést nad tíhu, jež znemožňuje tento život žít.