Dobrý, zlý, nebo ošklivý?

Aneb o tom, jak i sledování westernů může přinést zamyšlení směřující až k samotné hranici našeho myšlení, kterou se můžeme pokusit narýsovat, ale nikdy nám nebude dáno ji překročit a nahlédnout za ni. 

Klíč k etickému schématu italského westernu The Good,the Bad and the Ugly (1966) (Hodný, zlý a ošklivý) je částečně možné vyčíst už ze samotného názvu filmu. Tři hlavní postavy jsou nám představeny jako hodný, zlý a ošklivý, čímž nám film vytváří jakousi predispozici k interpretaci jeho fikčního světa. Ale pouze částečně. Máme tu sice rozvržené dva etické póly – dobro ztělesněné postavou Blondieho (Clint Eastwood) a zlo v postavě Angel Eyese (Lee Van Cleef) –, ale kam zařadit ošklivého, kterého představuje bandita Tuco (Eli Wallach)? 

Na tuto otázku nejde jednoznačně odpovědět, protože i po skončení téměř tříhodinové metráže se tato postava jeví z celého trojlístku jako ta nejkomplexnější. Ano, jde o štvaného zločince, o jehož bídné minulosti diváka zpravuje popravčí předčítající všechny jeho prohřešky. Na druhou stranu ale u této postavy vidíme tu záchvěvy citu, tu zase lítosti. „Ošklivý“ zkrátka není ani dobrý ani zlý. Je to postava, která ukazuje, že náš svět sice není černobílý, ale co nejde zasadit do černobílého binárního schématu, se nám jeví jako „ošklivé“, protože neuchopitelné a nesrozumitelné.

Dobro a zlo jsou prostředky, jimiž se orientujeme ve složitém světě, které se ale neobjevují pouze v populární kultuře, neboť jsou v lidské kultuře zakořeněné už od jejích počátků. Například ve staroperském předislámském náboženství zvaném Mazdaismus nebo také Zoroastrismus jsou dobro a zlo dvěma komplementárními složkami kosmického řádu už od samotného stvoření světa a jsou antropomorfizované do mýtických postav Ohrmuzda a Ahrimana, kteří spolu vedou nekonečný souboj. 

Podobně to později pojala abrahámovská náboženství. Například podle křesťanství všechno dobré pochází od Boha, zatímco původcem všeho špatného je ďábel. Člověk má možnost zvolit si, jakou životní cestou se vydá, ale musí počítat s tím, že mu dle jeho chování také bude odměřena odplata – za zlo se trestá a za dobro se netrestá, nebo dokonce odměňuje. Náboženství tak mezi věřícími vytváří odpovědnost k nějaké vyšší instanci. Podle křesťanství je dobro i zlo přirozenou součástí každého člověka a každý člověk je chybující. Za své hříchy se ale může vykoupit vírou. Vždyť pekla se člověk začne bát až v okamžiku, kdy v něj uvěří. 

What’s good is bad, what’s bad is good 

Označit něco jako „dobré“ nebo „špatné“ je velmi komplexní úkon – je to dobré, protože je to dobré pro mě, nebo pro dobro celku? A může být vůbec něco dobré úplně pro všechny? "What’s good is bad, what’s bad is good,“ (co je dobré, je špatné, co je špatné, je dobré), jak zpívá Bob Dylan v písni Idiot Wind. V náboženství se věří, že tyto nejasnosti rozhodne moderátor tam nahoře či někde v transcendentnu, který všem lidským bytostem vidí do hlav a dokáže tak posoudit jejich činy společně s jejich úmysly. 

Jak se ale orientovat v současném světě bez Boha? Pomůže nám k tomu svědomí? Ale má svědomí nějaký pevný základ? Není stejně tak jako to, co je dobré a špatné, určováno společenským nastavením a kolektivem, v němž se člověk pohybuje? Což znamená – řečeno nadsazeně – že za vraždu jiného člověka bychom se měli cítit špatně předně proto, že se to v naší společnosti nedělá. Říká nám to ostatně naše svědomí, které je formováno právě touto společností. Máme sice justiční systém, ale protože jsou společenské mravy pohyblivé a nestálé, postrádá naše doba pevný morální základ. Ten Soren Kierkegaard viděl v náboženství jakožto nejvyšší instanci, které má být člověk svým jednáním odpovědný. 

A když padlo slovo o justici, nelze si nevzpomenout na jedno z nejstarších pojednání o spravedlnosti. Tím pramenem je Platónova Ústava, dialog o ideálním státním zřízení. Z úst Glaukóna – jednoho z účastníků v dialogu – je vznesen soud, že lepší než činit spravedlnost je činit nespravedlnost. Člověk dokonale nespravedlivý totiž prý dokáže svou nespravedlnost činit tak dobře, aby se jeho okolí jevila spravedlivou, a protože se ten člověk bude zdát spravedlivým, bude za to mylně okolím odměňován. Naproti tomu člověk dokonale spravedlivý nemůže nikdy spravedlnost činit pro odměnu z ní, ale pouze pro spravedlnost samu – aby se však poznalo, zda činí spravedlnost pouze pro ni samou, musí se svému okolí zdát nespravedlivým, aby nebyl odměňován a aby mu z jeho spravedlnosti zbyl jen samotný pocit, že činí spravedlnost. Nesmí mu náležet žádné výhody, naopak bude za svou spravedlnost okolím trestán – lepší život tedy dle Glaukóna bude mít člověk nespravedlivý. 

Co však Platón opomenul je, že stejně jako dobro nebo zlo, tak i spravedlnost a nespravedlnost jsou pouze pohyblivé a nestálé hodnoty, jež do světa vkládá člověk podle toho, jak se mu svět jeví; nejde tudíž o žádné objektivně platné kategorie. Náboženství je přeci jen také výmyslem člověka, aby dal smysl své smrtelnosti. Dobro a zlo jsou vlastně jen jazyková označení, kterými každý z nás hodnotí realitu trochu jinak podle toho, jakou zkušenost s jejich užívání máme. Nikdy tím pádem nepoznáme, jaký svět doopravdy je mimo naše hodnotící modely. Pro Platóna z toho vyplývá, že spravedlnost, jež se jeví jako spravedlivá pouze člověku, který ji činí, ale celé jeho okolí tyto činy za spravedlivé nepovažuje, není spravedlností, nýbrž jejím opakem. 

Sedm statečných

Ve westernech má etika velmi důležitou úlohu, protože tyto filmy zobrazují časoprostor, kde byl právní systém ještě v plenkách, proto také „divoký západ“. V amerických westernech, jako je The Magnificent Seven (1960), mají postavy jasně určeno, zda jsou kladné, či záporné. Stejně jako ve výše zmíněných náboženských konstruktech je v nich realita idealizována a uspořádána do srozumitelné formy. Díky těmto formám je náš svět daleko čitelnější a uchopitelnější. Formy mají ale také vliv na to, že je náš pohled na něj zkreslený a unifikovaaný. 

Ve westernu The Good, The Bad and The Ugly oproti tomu Sergio Leone nabourává tento zažitý schematismus. Film jako by se pokoušel pojmout krizi hodnot sekularizovaného západu zbaveného křesťanského nahlížení na svět a jasného rozvržení forem; chování postav ukazuje, že nikdo není úplně dobrý, a někdo dokonce není ani dobrý ani špatný a jeho etický status musí zůstat nerozhodnutý. Svět je za hranicemi lidského myšlení daleko složitější a nedá se redukovat na binární opozice spojené s lidskou potřebou řadit se na tu správnou stranu – rozdělit svět na dobré a zlé, my a oni, já a ne-já.