Řídit stát jako McDonald‘s

Stravujete se ve fastfoodových řetězcích? Tak se pojďme zamyslet nad tím, zda tento styl stravování neprosakuje do našich životů více, než by měl. 

Jdete na přechod, v dáli vidíte přijíždějící auto, rozhodnete se jít – neberme teď v potaz, že jde o neuváženost. Už jste skoro v polovině přechodu, řidič vás nepopiratelně zaregistruje, ale místo aby zastavil nebo alespoň sundal nohu z plynu, snaží se vám vyhnout, nebo ani to ne. Vy tak musíte přidat do kroku, aby vás auto nesrazilo – záběry z kamer u přechodů dokazují, že mnozí šoféři se toho vůbec nebojí. Řidiči dnes mají z nějakého důvodu problém zastavit a počkat, až chodec, kterého zřejmě vnímají jen jako překážku, přejde cestu. Zdržuje je to a další rozjíždění stroje zbytečně žere palivo. Zastavit vůz na přechodu tedy může mít konotace neekonomičnosti a neefektivnosti, ale opak je zase spojený s neúctou k lidskému životu. 

Mcdonaldizace

Toho, že z naší společnosti vymizela lidskost a vřelou duši nahradily chladné počty, si všiml sociolog George Ritzer, který je autorem teorie zvané Mcdonaldizace. Jméno fa(s)tfoodového řetězce použil, neboť mu koncept fungování těchto hamburgráren přišel náramně trefný pro popis současné doby. 

Pokusím se stručně popsat hlavní aspekty této teorie. Prvním z nich je efektivita, která jednoduše řečeno spočívá v profitu a ušetření maximy času. Na tom je postaven celý princip rychlého stravování. Zákazníkovi má šetřit čas a majiteli generovat zisk – zákazník přijde, z účelně krátké nabídky si objedná jídlo, které je připraveno během pár minut, zaplatí a může ho sníst přímo na místě. 

Druhým rysem je vypočitatelnost neboli kvantita na úkor kvality. Na všech pobočkách McDonald‘s byste měli na tácu obdržet jídlo stejné kvality. Pofiderní kvalitu jídla se firma snaží nastavit množstvím. Na obalech sendvičů jsou navíc uvedeny nutriční hodnoty, jako by vám jídlo samo říkalo, abyste se vykašlali na všechny předsudky a místo toho se zaměřili na holá fakta. Smyslem přece není si pochutnat nebo udělat něco pro své zdraví, nýbrž odbýt tělesnou potřebu co nejrychleji a nejúčinněji, aby zbylo více času – třeba na práci. 

Restaurace McDonald‘s jsou také spojeny s předvídatelností. Kdykoliv vás přepadne chuť na Big Mac, můžete si být jisti, že v „mekáči“ na Times Square dostanete totéž jako v Praze Na Příkopech; nemluvě o totožném vybavení restaurací nebo o stejném dress codu personálu.

Posledním a asi nejzajímavějším rysem Mcdonaldizace je kontrola. To je způsob, jak si podmanit nepředvídatelný lidský faktor. Mimo jiné spočívá v systematizaci pracovních postupů, díky nimž nemusíte být kuchaři, abyste mohli v McDonald‘s pracovat. Tím, že do podniku nepřinášíte žádné speciální schopnosti, se ale řadíte mezi jednu z nahraditelných buněk výrobní linky. 

Kontrola se taktéž odráží například v tom, jak obsluha komunikuje se zákazníkem a také jak personál komunikuje mezi sebou. Všimněte si, že pokud u objednávacího pultu nepoložíte konkrétní dotaz, dostane se k vám jen soubor naučených formulací – podobné, jako zní z reproduktoru automatu. Dolehne-li k vám něco z interní komunikace, jde pravděpodobně o obdobný případ – zaměstnanci McDonald‘s komunikují co nejefektivněji a zároveň nejúsporněji i mezi sebou. 

Ritzer tyto poznatky aplikoval na jednotlivá odvětví lidské činnosti – na vzdělávací systém, zdravotnictví, zemědělství nebo náboženství. Každý z těchto případů poukazuje na přílišnou racionalizaci v tom kterém odvětví. 

Řídit firmu jako stát

Žhavým trendem v politice je, že schopný manažer musí být a priori ideálním státníkem. Stejně jako podnik je i stát určitým ohraničeným společenstvím lidí, z nichž má každý určité zájmy. Každý chce hlavně v systému nějakým způsobem přežít, či dokonce uspět. Rozdílné jsou však pohledy shora. Státu by primárně mělo jít o dobro jeho svěřenců, tedy občanů; jde přeci jen o službu veřejnosti (což je ideální, nikoliv bohužel současný stav). Hlavním zájmem manažera podniku je stabilní provoz, v ideálním případě růst. Podřízený je zde pouze prostředkem, nikoliv cílem. Pro mnohé jde jen o pracovní jednotky, u nichž je nejlepší, když nemají žádné nemoci, emoce, zkrátka když se projevují jako lidé co nejméně, jak jsme si ukázali výše. 

Rozšafní podnikatelé ale o své zaměstnance pečují, protože už vědí, jak je důležité, udržet si dobré pracovníky. To nejlepší maso je přeci také z krav, které prožily kvalitní život. Nikdy by se ale nestalo, že by manažer pro blaho pracujících obětoval růst, či dokonce stabilitu podniku. Lepší péčí pouze vede své „ovečky“ k lepším výsledkům. 

Státy naopak běžně schvalují schodkové rozpočty; navíc si dobře rozmyslí, kde utáhnou kohoutky, protože pokud rozhodují navzdory vůli občanů, nedostanou padáka oni, nýbrž zodpovědná garnitura. 

Představme si, jak by to asi vypadalo, kdyby někdo přišel s opačnou myšlenkou – tedy řídit firmu jako stát. Byznys by se tak odvrátil od honby za ziskem. A kde se vůbec vzala ta idea, že hlavním účelem podnikání je zbohatnout? 

Faust 

Faust si na konci svého života uvědomil, že ho strávil neefektivně. Vyměnil proto svou duši ďáblu za druhou šanci něco dokázat, zanechat za sebou stopu, uspokojit potřebu lidského sebeurčení. Mnozí z nás už tuto duši také zaprodali. Oslněni všudypřítomnou vidinou úspěchu a prosperity jsme přestali vnímat svět lidsky, dali jsme přednost racionální maximalizaci hmoty před duší. Duše je ale to, co z nás dělá lidi. Bez ní jsme jen tělo, materiální objekt, překážka na silnici.