Pár poznámek k populární kultuře a k tomu, jak ji v knize Jak rozumět populární kultuře (2018) vymezuje John Fiske, a příklad z oblasti české televizní gastronomie.
1. Populární kultura
Populární kultura bývá mnohdy mylně stavěna na roveň s kulturou masovou. Obě se však shodují v ekonomickém aspektu. Populární i masová kultura se skládají z komodit určených ke konzumaci, které mají mocenským subjektům, od nichž komodity putují, generovat zisk. Rozdíl však je v tom, že masová kultura se ke konzumentům dostává ve své finální podobě, respektive nevyžaduje po čtenáři (divákovi) žádné úsilí – vzniká tedy shora. Čtenáři masové kultury čtou předkládaný text (knihu, film, hudbu atd.) podle dominantního kódu vloženého původcem textu.
Populární texty mají opačný charakter, co se recepce týče. Populární kultura nevzniká spolu s komoditou, ale až v samotném procesu recepce, kdy čtenář sám vytváří z textu vlastní významy, které jsou nutně v opozici k dominantnímu kódu; jde o demokratický způsob čtení. V textu, jenž čtenáři umožňuje produkování vlastních významů, nejsou populární způsoby recepce přímo obsaženy, ale pouze naznačeny. Čtenáři jsou tyto způsoby zřejmé hned, ale všimne si pouze těch, které jsou relevantní pro jeho společensko-kulturní kontext. Populární kultura tedy vzniká ze spoda.
Pro názornou demonstraci Fiske odkazuje k Umbertu Ecovi a jeho příkladu s reklamou na ledničku. Příslušník střední třídy přečte reklamu tak, jak byla původně myšlena, a půjde si ledničku koupit (nevytváří vlastní významy, tedy se nepodílí na populární kultuře). Je pouze zasažen mocí subjektu, jehož reklamu zhlédl. Naopak třeba příslušníka pracující třídy může reklama popudit k tomu, aby se rozlítil nad nespravedlivým systémem, ve kterém si on koupi ledničky dovolit nemůže. Tím tento divák vnukne reklamě na ledničku vlastní význam relevantní pro jeho každodenní životní situaci. Vytvářením vlastních významů se divák brání mocenskému tlaku vloženému do reklamy.
2. Pohlreich a Babica
Stále ještě rád sleduji pořady z oblasti gastronomie. Každý samozřejmě zná českou kuchařskou superstar Zdeňka Pohlreicha; někdo o něm hovoří jako o autoritě, někdo říká, že je zbytečně přeceňovaný a někdo zase, že jeho vaření je snobské, nabubřelé a že podle jeho receptů normální člověk neuvaří. Všimněme si, že už zde jsem nastínil tři způsoby, jimiž se Pohlreichovy kulinářské show dají konzumovat.
Mocenský význam je u Pohlreicha více než zřejmý. Jeho recepty vyžadují přísné dodržování tradičních pracovních postupů a používání čerstvých surovin a hlavně takových, které kuchař zmiňuje – mnohdy jde i o drahé a hůře dostupné potraviny či ingredience. Většinou i výslovně upozorňuje, aby se diváci vyvarovali náhražek, jinak nedosáhnou kýženého výsledku. Hlavním rysem Pohlreichovy kuchyně je tedy řád.
Ti, kterým svazující pravidla vadí, dokonce se jimi cítí znevýhodněni, spíše přepnou na Babicovy dobroty. Jiří Babica totiž z Pohlreichových pořadů – sám se o nich ironicky zmiňuje – vytváří své vlastní významy. Aspektem jeho kuchyně je především chaos. Babica ve své kuchyni stanovuje pravidla pro přípravu pokrmů jen z toho důvodu, aby je okamžitě porušil. Řekne například, že se chystá uvařit řecké jídlo, ale použité ingredience i samotný výsledek jsou spíše jen jakási česká parodie na řeckou kuchyni. Dále použije určité ingredience, které může laskavý divák klidně nahradit něčím jiným, co má každý rád nebo co má zrovna ve spíži. Babicovou specialitou je občasné použití hůře dostupné suroviny, kterou by nejspíše použil Pohlreich, jen proto, aby mohla být záhy nahrazena dostupnou alternativou.
Babica po divákovi nevyžaduje ani přesné dodržováni postupů. Pokud tedy například divákovi není po chuti skoro hotový pokrm dát ještě na deset minut do trouby zapéct, nemusí; pokud se mu nechce nezdravě smažit, může péct atd. Z toho plyne, že Babicova show primárně není o vaření, neboť podle jeho postupů přístupných jakékoliv odchylce je možné pokaždé uvařit úplně jiné jídlo. Hlavní je ona absence té moci, která je v ostatních kulinářských pořadech patrná.
Babicovy dobroty jsou pořadem, který se zdá být na straně diváka, nesnaží se ho disciplinovat; mezi ním a divákem je demokratický vztah. Stejně tak ale jako Pohlreichova show má i ta Babicova strukturu, jež divákovi umožňuje produkci vlastních významů. Na internetové televizi je například soubor Babicových videoreceptů opatřených ironickými komentáři od jednoho z diváků, který neoceňuje jeho neprofesionální přístup k vaření. To je právě ten typ diváka, který má raději Pohlreichovy vyumělkované recepty a je nejspíš i v ekonomické situaci umožňující mu navštěvovat Pohlreichovy restaurace, nad jejichž ceníkem by se zase mnozí jiní rozlítili podobně jako nad reklamou na ledničku.
