Zůstávám tím, kým jsem

Ono nic jiného nezbývá, protože jsem sám zodpovědný za to, co napíšu...., co cítím.... Ostatní? Jsou zodpovědní za to, co učiní....

Druhá povídka Vánoční: Hluboko v lese (Štědrovečerní)

Kdy poznáme, že nás někdo skutečně miluje. Jsme slabí a hrajeme si na něco, na co nikdy mít nebudeme. Starosti hozené za hlavu. Láska, která nezná slova. Rozbalíme drahé a dražší dárky. Chceme někoho okouzlit? Získat si ho? ....

První povídka Vánoční: Jmenuju se Jituška...

"Jmenuju se Jituška," prostě jen tato krátká věta. Pohled na svět se může i takto změnit. U nás, pokud ho vnímáme spolu s lidmi. Poprvé se zde zabývám myšlenkou, co má pro člověka největší význam. Mít, bohatství, lásku, přátele. Nebo být, prostě jen být... a myslet jako já. Otevřít své myšlenky pro jiné. Co je uvnitř, ne to, co je vidět.

Životní cíl a začátek

Ani o Karolíně, ani o Petrovi či Miroslavovi. Asi nemám chuť opakovat to, co se opakuje. Opisovat to, o čem už toho bylo tolik napsáno. Poslední dobou jsem se zaměřil na jiné otázky... Simonův vesmír, Švédský film. Inspirace. A aspergerův syndrom.

Nanopovídka devátá: Kam kráčíš, člověče

Mnoho lidí jde kamsi, směřuje k budoucnosti s cílem, či bez cíle. Většinou je to tak, že když se rozhodnete, najednou potkáte tisíce a miliony překážek.

Nikdy nebudeme šťastní, dokud budeme chtít být lepší

Zabývám se tu otázkou, zda jsem vůbec spokojený, když se snažím napodobit to neustálé nespokojenecké žití vyplývající z oné reality dneška. Nebudu psát o parlamentu, který si zase schválil vyšší platy. Nebudu psát o nezaměstnanosti a čtenost nebude tak vysoká jako u invalidů, neinvalidů.

Invalida, neinvalida- zapomeňte na oběd

Měl jsem ranní směnu, jako invalida zkrácenou. Blížila se šestá hodina, byla ještě tma. Teplota kolem deseti pod nulou. Těšil jsem se do boudy, kterou pracovně obývám sedm let. Stará stavební buňka, která pamatuje ještě Husáka, Štrougala či Jakeše. Samá díra, ze stran to fouká, pod nohama to fouká, podlaha mrzne a skrze dveře sem fičí studený vítr. Akumulační kamna, též z minulého režimu jsou přes noc naakumulovaná.

O psaní, o hraní, o malování,....

Napsal jsem několik článků, názorů a filozofických úvah na různá témata okolo nás. Politické a apolitické texty. Srozumitelné a nesrozumitelné věty. Jednoduché i složité. Vulgární i slušné věty. Co s tím vším ale. Chtěl bych ale jednou, alespoň jednou po dlouhé době napsat něco jiného. Spisovatel by to měl umět, pokud se nechce stát pouze komerčním posluhovačem doby. Spisovatel by mě umět napsat i něco, co si možná nikdy nikdo nepřečte, protože to není pravdivé, zajímavé, srozumitelné a nijak mu to nepomůže.

Ona, u okna

Jana stála u zrcadla a na své tváři viděla tu obrovskou modřinu, která už dávno zmizela, v čase. Hleděla na sebe, byla stále krásná. Už nechtěla opakovat události, které se před lety staly a proto žila raději sama, “žádnýho chlapa domů nechci,” řekla své dceři.

Vládo, zabal to aneb karmování

Snažím se pochopit to blogové karmování. Záleží na něm či ne? Správné klíčové slovo někdy postačí zadat do titulku či perexu. Nečas, Rath, ODS, Peake atd. Přiložit k tomu nějaké to námi vymyšlené paparazzi či napsat, co na srdci, to na jazyku. Staneme se vysokokarmovými sběrači dalších hlasů. Stejně za to může ten Nečas.

Selhání 17. (Po transplantaci)

Pro někoho transplantace znamená nový život, pro někoho potvrzení lásky. Pro někoho hledání nového smyslu života. Milan se více zajímal o věci, tak vzdálené od reality, ale s realitou tak úzce spjaté. Hledání nových lidí. Pokus obnovit vztahy po rozvodu. Najít si novou přítelkyni. Zůstaly jen ty vzpomínky a budoucnost? Pokusy o seznámení?

Nanopovídka osmá: Jsem krysa, přežiji konec světa

No, to ze mě asi žurnalista nebude. Najednou nevím o čem psát a toto je už třetí nanopovídka za sebou. Kde jsou ty politické názory. Oni mi je kolegové blogeři vždy vezmou. Co s tím, když mě nic nevyprovokovalo. Snad kromě šéfa, ale o tom jsem psal včera. Prostě jsem potkal u popelnice krysu.

Nanopovídka sedmá: Výpověď z té pitomé práce

Dlouhodobě pracuji na mizerném místě. Za šedesát korun na hodinu, na zkrácený úvazek. Jako invalida, jinak bych neměl ani na vodu. Léta po transplantaci plánuji změnu. Pořád, ono to ještě počká. Jsem nemocný, co bych dělal. Udělat radikální životní změnu k lepšímu? Kdy? Zítra? Pozítří, za měsíc, za rok, nikdy?

Nanopovídka šestá: Kladný vztah k alkoholu

Na TV Pětka se nedívám, pokleslou zábavu nemusím. Jenže. Pořad Sbal si mě, prolítl tím neustálým přepínáním. Jakási slečna sbalila kluka. Kluk měl kladný vztah k alkoholu, a rád paří. Tedy chodí na mejdany atd. No jistě skvělá partie. Do života (ono asi nejde o život, ale o chlastání, či sex na jeden den, týden, no snad měsíc?). Tak už asi chápu.

Vnímání korupce

To už je i ta Rwanda na tom lépe, dočetl jsem se. Když přijedu do nějakého cizího státu, snažím se mlčet nebo se pokouším hovořit jinou řečí. Mám se stydět za to, že jsem ze zkorumpovaného státu a promluvit česky? Jde přeci jen o vnímání.

Selhání 16. (Po transplantaci)

Tento díl není zcela dopracován, bude tedy vkládám méně pravidelně, než kapitola předchozí, Před dialýzou. Život se změnil, pohled na něj také a množství léků jako by znásobilo jeho vlastnosti, emoce, chyby a přednosti. Nová transplantovaná ledvina po dvou letech dialýzy zachránila jeho fyzické tělo. Touha něco dokázat byla stále silná, snad silnější. Klacky pod nohy ale měly větší váhu, musel více bojovat. Odehnal od sebe lidi, aby snad mohl najít nové?

Nanopovídka pátá: To obilí je si tak podobné

Jednou v létě jsem kráčel okolo obilných polí a lánů. Pšenice, oves, proso a to žito. Okolo žita, vybavil se mi film Kukuřičné děti, podle Stephena Kinga.

Komunikace s pravicí (levicí) je obtížnější

Komunikace s vládou je obtížná. Je velmi obtížné komunikovat s lidmi, kteří žijí od výplaty k výplatě. Jsou nezaměstnaní či zdravotně postižení. Problém je, vysvětlit občanům, kteří slyší okolo sebe jen o korupci, rozkrádání a předražených zakázkách. Je to populární téma. Já nemám a oni si žijí jako páni.

Selhání 15. (Před dialýzou)

Tak, první kapitola končí, před dialýzou. Po ní nastaly dva roky neustálých dojíždění sanitkou na čtyřhodinovou umělou ledvinu. A pak? Pane, máme pro vás dárce..... Ve tři ráno... Nový život? Noví lidé? Nové poznávání? Nový pohled na svět? Kdo byl ten dárce?

Nanopovídka čtvrtá: O pomáhání tam, kde nikdo nevolá

Šel jsem jednou ulicí a viděl jsem naprosto zničené domy. Vím, že nedávno byly nové. Díky rozbitým vratům jsem uviděl dovnitř.

To už jim nejde ani o voliče

Chtěl jsem napsat článek na jiné téma, ale stačí otevřít nějaký ten deník a přečíst si zprávy. Začínám pochybovat o tom, že jsem vlastně vůbec nějaký volič. Pravicový? Vždy jsem se snažil pochopit větu, "začni u sebe," nebo "zameť si před vlastním prahem."

Vojtíšek Filipů se usmívá

Tak už i Zeman, kdyby si ten Miloš (Milouš?) pomyslel a vzpomněl, jak se historie opakuje. Podávat si ruku s komunisty a žádat je o podporu. Tak to je onen konec světa? Možná by byl asi lepší, kdyby se zem propadla, vybuchla sopka uprostřed Václaváku (tak jinde, vulkanisté by si ťukali na čelo).

Nanopovídka třetí: To jsou paradoxy

Již jsem postarší muž, který má výpadky paměti. Není to tak dávno, co bylo horko na padnutí. Dříve by mi kolegové v práci řekli, že jsem blbec.....

Co takhle listina základních práv paní Müllerová (aktualizace)

Dostal se mi do emailu odkaz mého známého k článku, kde paní Müllerová ignoruje ústavní soud. Samozřejmě s dodatkem, zda občané postiženými tzv. nucenými pracemi za to, že nemají zaměstnání a výplata v podobě podpory v nezaměstnanosti je dokonce daná ústavou. Stát není otrokářem a jelikož jsem se chtěl informovat o znění listiny základních práv, tak cituji několik slov.

Jak jsem se zbavil dluhů

Nejen dluhů finančních, ale hlavně těch osobních. Hledání alternativ zbavit se onoho dluhu v tvrzení, "za to mohou oni." Kalousek, Nečas, komunisti. Můj šéf, moji přátelé, co zklamali a nepřátele, co klamají stále. Psycholog, který má tolik pacientů, že na mě příjde řada, kdy už budu dávno zasebevražděný. Ta hromada nepotřebného placeba na depresi, protože jsem naletěl na "Ně." Na jejich sliby, kterým jsem tolik moc věřil. Volil jsem s přesvědčením, že oni jsou ti praví, co zachrání vytunelovanou zemi uprostřed Evropy.